I dinosaurus si chce hrát aneb jak na nesmyslné požadavky dětí

Dobrý den, paní Lucie, potřebovala bych s Vámi co nejdřív mluvit. 

Odjela jsem od plačícího syna.

Brzy jsme se s maminkou spojily.

„Syn byl po nemoci, proto jsem ho místo do školky měla ráno odvézt k babičce. Před odchodem ale začal vyvádět, že on nikam bez svých hraček nejde. Chtěl si vzít všechny dinosaury. Začala jsem být vzteklá.

To jako nikam neodjedeme kvůli dinosaurům?

Potřebovala jsem do práce dorazit včas a on takhle nesmyslně vyváděl. Já jsem měla zlost a nebylo nám v tom ani jednomu dobře.

Nakonec jsem ho předala plačícího a musela odjet.

Není mi z toho ale vůbec dobře. Mám pocit, že za tou jeho scénou bylo něco víc, netuším ale co.“

Maminka mě požádala o telepatickou komunikaci se synem. Nebylo to poprvé. Snažila jsem si ji navést, aby zkusila sama přijít na to, v čem je jejich problém.

Víte, když jsme toho měli hodně a syn musel několik dní šlapat podle nás jako hodinky, pak nastal zlom a on trval na tom, že něco chce. Upřímně si nevzpomínám, co to bylo. Byl to ale v tu chvíli naprosto nesmyslný požadavek a on na něm přesto trval.

Podívala jsem se mu do očí a věděla, co mi tím chce říct.

„Poslední dobou toho bylo hodně. Musel jsi všechno dělat podle nás. Teď potřebuješ, aby aspoň něco bylo podle tebe, je to tak?“

Synovy oči zazářily.

„Ano,“ přikývl.

Bylo snadné se s ním pak domluvit, co bude podle něj.

Hlavně aby to bylo NĚCO!

Mamince na druhé straně aparátu hned svitlo:

„Víte, tatínek jezdí z práce pozdě. Nemá tak prostor, aby trávil se synem víc času.

Tento víkend se domluvili, že si budou hrát s dinosaury.

Jenže pak manžel zničehonic zavelel: „Jedeme na kola!“

Syn byl pro. Jenže pak si už nestihli vůbec hrát.“

A jsme doma, jak se říká.

Tak malé dítě není schopné ve své hlavičce a bytí v přítomnosti vyhodnotit, že když se teď pojede na výlet, nestihnou si už hrát.

Ve své mysli má slib pořád schovaný a se hrou prostě počítá!

A tak mu to nejspíš ráno došlo.

Vždyť my jsme si ani nestihli hrát!

„Já si chci vzít všechny hračky s sebou!“

A my stojíme a jsme bezradní. Proč tak vyvádí?! Přeskočilo mu snad?!

„Nevymýšlej blbosti a jede se. Jasně jsme se domluvili, že dnes to bude tak a tak. Nemůžeme s sebou vzít tašku plnou hraček.“

No jo, jenže dítě ví, že včera to mělo být taky jinak…

Znáte takovou situaci?

Je za pět minut osm, už jste měla předávat dcerku ve školce. Za půl hodiny máte klepat na dveře u šéfa. Vaše dcera ale stojí ve dveřích do dětského pokoje, po tvářích jí tečou slzy jako hrachy a ona jako bez smyslu zbavená křičí: „Já chci ty svoje růžové legínky! Bez nich nikam nejdu!“

Snažíte se jí v klidu vysvětlit, alespoň zpočátku, že růžové legínky se právě melou v pračce a bude trvat ještě hodinu, než se doperou. Další dvě, než uschnou. Vaše dcera ale trvá na svém. Nezabírají domluvy, prosby ani vyhrožování. Cítíte, jak to ve vás vře.

„To musíš vyvádět kvůli takové hlouposti?! Nabídla jsem ti místo nich už asi pět jiných variant, já na to opravdu nemám čas ani náladu!“

Propast mezi vámi se prohlubuje a není vám v tom dobře ani jedné. Vaše dcera brečí a už ani sama neví, proč na těch růžových legínkách tak trvala. Ustoupit ale nemůže. Vám je to celé líto, ale nenecháte se seřvat od šéfa kvůli růžovým legínkám. Máte těch jejích scén akorát tak po krk. Prostě to bude tak a hotovo. Dceru vláčíte za ruku a už nemáte ani sílu řešit pohledy lidí kolem.

A co takhle na chvíli se zastavit?

Pokud má vaše dítě nesmyslný požadavek a trvá na něm stůj co stůj, nejspíš bude příčina někde naprosto jinde. Protože dítě je opravdu schopné pochopit, že růžové legíny jsou mokré a nebylo by mu v nich dobře.

Zkuste se vrátit v čase o pět minut, hodinu, den nebo týden zpátky.

Nenastala u vás nenadálá situace, ve které nebyl čas na dětské potřeby a dítě muselo dělat vše tak, jak bylo zrovna potřeba?

Neslíbili jste mu něco, co jste nakonec nedodrželi?

Vaše dítě si to určitě pamatuje, i když to ještě nedokáže vědomě pojmenovat.

„Ty potřebuješ, aby to teď bylo po tvém, že?“

To je ta kouzelná věta, která vám zase postaví most přes propast mezi vámi a vaším dítětem. První krok ale musíte udělat vy. Pokud totiž zní odpověď ano, máte vyhráno. Pak už je snadné domluvit se na něčem, co bude podle dítěte, i když to nebudou zrovna růžové legíny nebo plná bedna dinosaurů. Ono je dost možné, že dítě v té chvíli už nebude o růžových legínách ani přemýšlet.

Domluvte se, že skutečnou příčinu problému vyřešíte, až na to bude čas, třeba po školce.

Že to není případ vašeho dítěte? Namítnete, že vaše dítě má nesmyslné požadavky pořád?

V tu chvíli se můžete taky zastavit a zamyslet se.

Není to náhodou tak, že dítě musí pořád šlapat tak, jak my potřebujeme? Jsme přece dospělí a ono se musí přizpůsobit. Jenže dítě nemá ani čas nedechnout se.

Zoufale hledá skulinu, ve které by to mohlo být konečně po něm. Ve které bychom mu dali najevo, že je taky důležité a milované.

Otevřel vám tento článek oči? Chcete to příště se svým dítětem zkusit jinak?

Pokud ano, sdílejte tento článek nebo ho pošlete svým přátelům, aby to i oni mohli zkusit jinak.