Moje těhotenství aneb jak jsme čekali dvojče

Je to tady. Jsem těhotná! A nesmírně šťastná, že mi další úžasná bytost umožnila, abych se stala její maminkou.

Od počátku jsem si vědoma toho, že tohle je moje PRVNÍ druhé těhotenství a že poprvé čekám druhé dítě. Přesto všechno se ale nechávám zaskočit událostmi a tím, že je to opravdu všechno „JINÉ“…

Přijímám jednu lekci za druhou a upřímně mě občas napadá, už aby to skončilo, abych si mohla těhotenství JEN TAK užít. Přitom pohledem do zpětného zrcátka se kochám tím, jak jsem za těch několik měsíců povyrostla, dospěla, a kolik práce jsem na sobě udělala. Kolik pro mě dříve skrytých možností jsem teď mohla naplno využít.

Těhotné ženy a maminky znají ten „JINÝ“ stav.

„Jo, zuby jsem měla dobré, než jsem otěhotněla. Pak to s nimi šlo z kopce,“ znějí mi v hlavě slova jedné mámy.

„No jo, vlasy byly mou chloubou, než jsem otěhotněla. Ach jo.“

Všichni slýcháme, jak těhotenství ženu mění. Po všech stránkách.

Také mě změnilo. Jistě i to první, ale u druhého jsem měla možnost sledovat lekce vědomě. Chápala jsem, že to není jen přičiněním hormonů, fyzických změn v těle, ale viděla jsem za jednotlivými lekcemi úžasné možnosti.

V prvních dnech těhotenství mě začaly trápit silné bolesti očí. Jako by se mi oči chtěly vydrat ven z hlavy. Každý den, každou minutou tady byla neustálá bolest. Po čtrnácti dnech jsem znejistěla. Měla bych se začít bát? Mohla bych… Příběhů znám spoustu. I jeden těžký, který začínal bolestí očí v těhotenství…

Místo strachu ale přijímám bolest a ptám se, odkud se bere. Odpověď přichází okamžitě.

CHCEŠ vidět všechno HNED!

No jasně!

Když jsem čekala našeho prvního syna, začala jsem komunikovat telepaticky. Znala jsem dopředu datum narození, i když podle lékařů mělo být jiné. Znala jsem pohlaví i jméno, které si syn vybral. Také se mnou syn komunikoval ve snech. Sdělil mi kromě výše uvedeného i průběh porodu.

Za ty čtyři roky jsem na sobě udělala kus práce, tentokrát to bude snadné, myslela jsem si.

 

A pak přišlo rozčarování.

Jak je možné, že mi nechceš říct svoje jméno, pohlaví a všechno nejlépe HNED TEĎ?!

Co je jinak?

VŠECHNO!

Najednou jsem věděla, že moje bolest očí není nic jiného než snaha vidět víc, než v danou chvíli můžu. Cítila jsem, že věci se teprve utváří. Musím být trpělivá… Bolest očí mohla odejít, okamžitě…

Všechny maminky dokážou se svým dítětem navázat spojení.

Děti jsou naprosto vědomé bytosti už v mámině břiše. Jak jinak se dá vysvětlit, že několik měsíců před narozením znají den i hodinu, kdy se narodí, a jsou ochotné nám ji sdělit?

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že tohle dítě se mnou KOMUNIKUJE JINAK než to první.

Komunikuje se mnou na té nejhlubší možné úrovni. Stačí se na něj naladit a já prostě VÍM.

Přichází další fyzická rozčarování. Pro mě tedy určitě. Tohle těhotenství se mi všechno projevuje na fyzické úrovni. Zubaře navštěvuji jako vždy „jen pro razítko“. Tentokrát do těhotenské průkazky. Jsem klidná. První kaz jsem měla v patnácti. Další v devatenácti. Od té doby nic a já vím, že se na své zuby můžu stoprocentně spolehnout.

„Ták, tady pětka nahoře kaz, budeme vrtat. Jo a ještě i šestku.“

Konečně těhotenství přijímám se vším všudy. I s lekcemi, které přináší. Nesmířím se s tím, že tak to prostě chodí a od teď budu mít špatné zuby, hrozné vlasy a bolesti. Hledám příčinu stejně jako dříve, jen si musím zvyknout na to, že tento vlak opravdu nezastavuje. Je to nový super moderní rychlík.

Nemusíme se jako nastávající maminky smířit s tím, co se nám nelíbí. Dítě k nám nepřichází proto, aby nás ničilo. Pouze nám otevírá dosud skrytá vrátka a nechává nás nakouknout, nebo rovnou vejít. To záleží na nás…

Znala jsem přesně datum početí. Vnímala jsem to. Druhý den mi ho potvrdil i starší syn. Přišel za mnou a říká: „Maminko, máš v bříšku dvě miminka.“

Cítila jsem to stejně. Nepřekvapilo mě to. O dvojčatech se mi zdává už čtyři roky.

V noci ale přichází sen oznamující mi, že tentokrát dostanu menstruaci mnohem dříve než je běžné. Už nějaký devatenáctý den cyklu, což je pro mě nezvyklé.

Za týden jdeme se synem a kamarádkou na hřiště. Vylezu na trampolínu a zatočí se se mnou svět. Nedělá mi to dobře. Jiný stav cítím takřka hmatatelně. A pak se stane to, na co jsem připravovaná, ale nejsem připravená. Devatenáctý den cyklu se objevuje menstruace. Ležím v posteli a slyším hlasy: „Maminko, neboj, my se vrátíme.“

Je mi smutno a do očí se mi derou slzy.

Za několik dní ale chápu význam i této lekce a přijímám ji se vším všudy.

Uběhne několik měsíců a já znám opět datum početí. Pořád vnímám dvě bytosti, komunikuju s nimi, a tak je pro mě samotnou překvapením, že tentokrát je u mě fyzicky „jen jedno dítě“.

Cítím, že je to chlapeček. Pomalu se ladím na jméno, které si pro sebe vybral. A stejně, jako si první syn vybral jméno, které bych já sama nevybrala, volí takové jméno i syn druhý. Do jména se zamilovávám postupně.

Tomáš, Tomášek, Tom, Tomík, … to zní krásně, když si představím našeho syna. Sedám k počítači. Zajímalo by mě, co jméno Tomáš znamená. Musím se smát…

Tomáš = DVOJČE

To je naprosto dokonalé!

Vždyť my přece čekáme dvojče, i když tentokrát jen jedno…

Cítím, že nám děti přináší dary. Každé dítě jiné, každému rodiči jiné. Takové, které se dají zhmotnit i ty, které se zhmotnit nedají. Nebo přesněji řečeno nepřináší, ale otevírají možnosti.

Než vám příště prozradím, jaký dar mi přineslo druhé dítě, můžete se podívat na podobu, do jaké jsem zhmotnila dar s prvním synem.