Ultrazvuk ve dvacátém týdnu těhotenství a spousta slz

Vracím se v čase do minulosti. Píšu o tom, co proběhlo před několika měsíci. Bylo pro mě důležité zažít si, kam to všechno směřovalo. Ale i tak věřím, že to může někomu pomoci…

Jsem ve dvacátém týdnu těhotenství a čeká mě plánovaný ultrazvuk.

Hodinu před odjezdem na ultrazvuk mě ale zachvacuje panika. Brečím a odmítám jet. V mysli mi vyskakují obrazy na první dva ultrazvuky, které jsem nechtěla, ale nedokázala si odmítnutí obhájit před doktorkou.

Zase sis neuhájila sebe samu. Nechala ses obelhat, křičí mé nitro.

Rozum nemá slovo. Moje tělo si žije vlastním životem a vzpouzí se. Nejhorší je, že nemám čas. Nalaďuji se na miminko v bříšku – vím, že to je chlapeček a že je v pořádku. Tak proč tam mám jezdit?!

Moje poslušné já navyklé poslouchat autority oponuje: přece jsi slíbila doktorce, že pojedeš.

Volám kamarádce. Potřebuji si s někým promluvit.

Kamarádka končí slovy: „Občas prostě musíme něco udělat, abychom zjistili, že jsme to neměli dělat.“

Znovu se ladím na miminko v bříšku. Miminko mě na ultrazvuk posílá.

Při vyplňování dotazníku v čekárně mám chuť zvednout se a odejít. Kdybych tady byla sama, udělám to.

„Nechceš mi doufám říct, že tam nejdeš, když už jsme tady?“ ptá se manžel a já radši mlčím.

Podepíšu tedy možná rizika, se kterými jsem nebyla seznámena, a ulehám na lehátko. Je mi do breku. Připadám si zneužitá. Milá žena je očividně ze své práce nadšená a začíná mi vysvětlovat, jak funguje srdíčko miminka.

„Nemusíte mi nic vysvětlovat, já budu ráda, když to budeme mít co nejdřív za sebou.“

Cítím, že tohle je zlom. Poprvé jsem se ozvala a řekla druhému, co skutečně potřebuji.

„Je to chlapeček. Všechno v pořádku,“ podává mi papír.

Za dveřmi se pustím do pláče.

Takhle asi brečí maminky, kterým řeknou, že dítě není v pořádku, napadá mě. Nemůžu si ale pomoct. Cestou domů brečím. Nedokážu to zastavit. Pořád se cítím zneužitá.

Kamarádka měla pravdu. Jela jsem jenom proto, abych zjistila, že jsem neměla jezdit. Tak proč jsi mě tam posílal, Tomášku?! Zlobím se na miminko v bříšku. Je to kruté, ale je to tak.

Kdesi z hloubi mě samé vytryskne myšlenka: Jestli někdy dokážu porodit doma, tak díky tomuto ultrazvuku. Ukázal mi, že své intuici můžu důvěřovat. Kolikrát ale v životě ještě udělám něco proti vlastní vůli? Ze strachu? Sama nevím. Cítím ale, že mě tato zkušenost posílila. A posílila i spojení s miminkem.

Vím, že to pro nás mělo velký význam.

Na vyšetření těhotenské cukrovky se mi moc nechce. Ještě dobře si pamatuju tu pachuť roztoku z prvního těhotenství. Vím, že bych měla jít. Cítím se provinile kvůli stravě a přemíře cukru, zmrzlin a dobrot všeho druhu, kterými jsem se ládovala na dovolené.

Ze tří hodnot mám dvě mimo limit. Moje kamarádka, která měla hodnoty lepší než já, ale také mimo limit, už navštěvuje diabetologa. Uf.

Tradičně beru do ruky pastelku a hledám příčinu těhotenské cukrovky. Otevírají se mi dvě roviny. První je SEBELÁSKA, druhá VĚDOMÁ PÉČE O TĚLO.

Okamžitě se zříkám bílé mouky a cukru. Zjišťuji, že se cítím lépe. Moje tělo se začíná zhluboka nadechovat. Jídlo volím vědomě.

Teprve teď začínám chápat význam slova sebeláska.

Už jsem na sobě v této oblasti pracovala hodně, ale teď mám pocit, že jsem to vždy brala za špatný konec. Dívala jsem se na to, co je venku, a to se snažila přijmout.

Teprve když jsem si dala vědomou pozornost a s láskou pečovala o svoje tělo, cítila jsem se syta. Už jsem se nepotřebovala dosycovat jinde. Můj vztah ke mně samé se začal proměňovat.

Moje témata byla jasná – sebeláska a vědomé stravování, tj. vědomý přístup k sobě samé.

Za několik dní jsem měla jít k lékařce s výsledkem těhotenské cukrovky. Prosila jsem tam nahoru: Jestli jsem pochopila, na čem je potřeba pracovat, ať mě neposílá k diabetologovi.

Moje návštěva se chýlila ke konci. Když se se mnou lékařka loučila, nevydržela jsem to a zeptala se: „A co ta cukrovka?“

Doktorka se podívala na výsledky testu.

„Ta je v pořádku.“

„Ale vždyť mám dvě hodnoty mimo limit.“

Doktorka se podívala do papíru důkladněji a jako by snad viděla jiné hodnoty než já, odpověděla: „Ne, v pohodě, je to v limitu, ale jestli chcete, pošlu vás k diabetologovi.“

„Ne, to určitě nechci.“

Děkuji tam nahoru.

Můj zdravotní stav mi trpělivě ukazuje, na čem potřebuji zapracovat. Dva měsíce před porodem mi lékařka oznamuje, že pokud se nezlepší můj krevní obraz, pošle mě na hematologii. Doma sedám nad čistý list papíru a kreslím obrázek, který mi má pomoci najít a uzdravit příčinu chudokrevnosti. Poselství obrázku je jasné. Jdu ve stopách svých předků, kteří si v životě nedovolili zažívat radost.

Bojím se života. A jelikož cítím, že život můžeme žít v radosti, bojím se zažívat ve svém životě radost.

Mojí mantrou se stávají slova: „V každém okamžiku si dovoluji zažívat radost.“

Najednou mi při kreslení naskakuje obraz domácího porodu. Porodu, při kterém se nebojím. Při kterém důvěřuji životu a přebírám zodpovědnost. Za sebe i své dítě.

Vybavuji se cestu do města, kterou jsem před časem absolvovala se čtyřletým synem. Syn se ptal: „Kam vede ta cesta?“

„Do nemocnice,“ odpověděla jsem.

„Co je nemocnice?“

„Tam ležel dědeček, když byl nemocný. Já jsem tam byla na vyšetření cukrovky a ty ses tam narodil.“

„Tomášek se chce narodit doma,“ reagoval.

„Když ty ses narodil, neměla jsem ještě sílu, aby ses mohl narodit doma,“ začala jsem mu vysvětlovat situaci.

„Pro mě to tak bylo v pořádku,“ odpovídá jakoby z hlubší moudrosti.

Znovu se plně otevírám myšlence domácího porodu.

Teprve čtyři dny před porodem se dozvídám výsledky krevního testu: „Železo máte v pořádku.“

Cítím, jak jsou pro mě zprávy od lékařky důležité proto, abych sama vrátila do rovnováhy, kde se misky vah vychýlily…