D-E-P-R-E-S-E aneb vítej, miminko…

Přináším vám téma, o kterém se moc nemluví, a o to bolestnější pak je, když se do jeho reality dostaneme.

Ponechávám prostor Dáše Hradské a její dcerce, které jsou ochotné sdílet temné stránky, které jsou součástí nás všech. Jen je někdy nevidíme nebo vidět nechceme…

Když v životě prožíváte něco velmi obtížného, je na tom nejtěžší vůbec si uvědomit, že to tak být nemusí.

Žijete to, den za dnem, a pořád se utvrzujete v myšlenkách, že je to šílené. Že to nezvládnete. Že to nevydržíte. Že to nikdo nemá tak jako vy.

Když se máma probudí do poporodní deprese, vše je zahalené mlhou vnitřní bolesti. Alespoň já jsem to tak měla. Nezbývalo mi příliš prostoru ani energie pro mou dceru. Teda ne že bych se o ni nestarala. Všechny mechanické, zaopatřovací věci jsem zvládala, ale jakýkoli projev její nespokojenosti mě vnitřně dral na kusy.

Velmi jsem toužila pochopit, proč se tak děje, ale v tom všem pečování o dceru a hroucení se z nezvládání psychické bolesti mi na to nezbývala síla ani mentální invence. Prakticky všechen čas mi spolkla péče o miminko. Z toho u mě pramenila veliká frustrace a podrážděnost. Nenávist k někomu, kdo se opovážil posvítit si na mé nejbolavější místa. A nesnášenlivost sebe sama za to, jakou temnotu a „negativní“ emoce jsem vůbec schopná prožívat.

Dostat se z tohohle tmavého, vlhkého a studeného sklepa pro mě nebylo jednoduché. Byla jsem lapená v pasti sebelítosti, smutku, vzteku, závisti, že to tak někdo vůbec prožívat nepotřebuje. Žila jsem život, že kterého se vytratilo veškeré sluníčko a radost.

Pak jedním paprskem světla tam dolů může být pár slov skrze prostředníka, skrze někoho, kdo si může „promluvit“ s vaším děťátkem. Tak bych ráda věnovala všem ženám, které to kdy prožily, prožívají nebo budou prožívat, naději, že v tom nikdy nejste samy. Dovolte si pojmenovat, co žijete, dovolte si říct to svému děťátku. Dovolte si být slabá. Nebojte si říct o pomoc, když cítíte, že je to nad vaše síly.

Jak si můžete přečíst níže, děti jsou neuvěřitelné. Milují čistě, hluboce a neomezeně, přestože nezažívají ráj. Jsou vnímavé a chápavé. Jsou to prostě parťáci už od počátku. A tak tuším, že mi má dcerka pomohla s uzdravením mě samé, abychom se spolu mohly mít pokojně.

A děkuji z celého srdce Lucii, že mé otázky položila mé dcerce a „promluvila“ si s ní o tom, jaké to celé bylo pro ni. Luci, děkuji a klaním se před Tvým darem a uměním.

A tady již slíbený rozhovor:

Jaké pro tebe bylo těhotenství tvojí mámy, jak jsi ho prožívala?

Nejsilnější bylo tělesné spojení. Zažít si pocit v těle. Bylo to vzrušující a svazující současně.

Maminku by zajímalo, jak jsi prožívala porod?

Už to nebyla taková legrace. Nebylo to snadné. Už jsem se necítila v bezpečí. Cítila jsem z mámy strach. Měla jsem pocit, jako by se vše rozpadalo. V jednu chvíli jsme spolu ztratily spojení a už se nám nepodařilo ho navázat. To pro mě bylo to nejbolestnější. Ztratila jsem spojení s mámou, to spojení, které do té doby bylo mým opěrným bodem. Naše cesty se rozešly a každá jsme pak bojovala za to svoje.

Tvoji mámu mateřství sebralo a necítila se v tom radostně. Jaké to bylo pro tebe?

Cítila jsem její bolest a smutek, ale byla jsem bezbranná. Cítila jsem smutek, protože naše odloučení (odtržení) jedna od druhé, které začalo u porodu, bylo ještě prohloubeno. Nejhorší na tom bylo vědomí, že tomu máma vůbec nerozumí. Měla pocit, že jsem špatná, že já jsem příčinou jejího smutku a zoufalství.

Co jsi prožívala ty?

Chtěla jsem to změnit. Křičela jsem na ni, snažila jsem se jí říct, že takto to nechci. Ale měla jsem pocit, že se to ještě zhoršilo. Nerozuměla mi. Prožívala jsem odpojení, a přitom pro mě byla pořád středobodem vesmíru. Moc jsem ji potřebovala mít u sebe. Věřila jsem, že spolu to zvládneme.

Co jsi cítila ke své mámě?

Neomezenou hlubokou lásku.

Často byla vzteklá, podrážděná, vystresovaná, nervózní a netrpělivá. Jak jsi to vnímala ty?

Cítila jsem úzkost. Chtěla jsem od těch pocitů utéct, a přitom jsem netoužila po ničem jiném než být s mámou. Obejmout ji a říct jí, že spolu to zvládneme, že to bude dobré.

Jak jsi to s ní zvládla?

Pomáhalo mi vědomí toho, co jsem věděla a cítila, ale máma tomu nerozuměla. Viděla jsem to temno v ní, které vykouklo na svět spolu se mnou. Neměla jsem jí za zlé, že si chvílemi zaměňovala svoje vlastní bolesti se mnou. To mi pomáhalo vydržet. A taky jsem věděla, že i já procházím lekcí, kterou jsem si zvolila a kterou ke svému vývoji potřebuji. Mámu bych nevyměnila za nic na světě.

Co jsi od ní potřebovala?

Aby sestoupila z hlavy do srdce. Aby se na chvíli zbavila svých očekávání a představ a jen se mnou byla. Plně. Láskyplně.

Co jsi potřebovala slyšet?

Že mě miluje proto, že jsem. Ne proto, jaká jsem.

Co jsi potřebovala, aby máma udělala?

Aby si začala věřit, a aby začala věřit mně.

Co by ti v tomto náročnějším období nejvíc pomohlo? 

Kdyby s mámou mohl být táta. Jeho klid mi pomáhal. Neviděl do mámy, ale já jsem cítila velkou oporu.

Jaký vztah máš ke svojí mámě?

Cítím, že jsme parťačky. Že se na věcech můžeme domlouvat, a i když bych to někdy ráda jen po svém, jsem ráda, když mi máma ukazuje, že jsme ve vztahu obě důležité stejně.

Co k ní cítíš? 

Bezmeznou lásku. Na té se vůbec nic nezměnilo. Navíc k ní cítím pochopení. To se prohloubilo.

Co se od tvého narození změnilo? 

Zmizel pocit zoufalství – jak mého, tak mojí mámy. Spousta věcí se vyjasnila. Je jasněji i mezi námi. Mám z toho ohromnou radost.

Jak se teď máte s tvojí mámou?

Skvěle. Jsem ráda, když s ní můžu trávit čas. Není to jako dřív. Dovedeme si ho spolu užít. Jsem ráda, že mi dává možnost být s lidmi, které mám ráda, aby se mohla věnovat tomu, co ji naplňuje. Už vím, že jí nestojím v cestě a jsem ráda, že nemusím být ve školce.

Pokud vás zajímá také pohled tatínka, který si vším prošel, stáhněte si tento e-book a pusťte se do čtení. Najdete v něm i celý příběh Dáši a její cestu z temnoty ke světlu.

Vřele doporučuji všem, protože nikdy nevíme, kdy se do temnoty probudíme sami nebo někdo z blízkých, kdo bude potřebovat naši pomoc.