Tak tohle snad znají všichni rodiče, alespoň doufám. 🙂
Je večer, jsme unavení a chceme spát, nebo si v klidu číst, někteří se chtějí ještě podívat na televizi, něco dodělat do práce, nebo…
Naše dítě je očividně unavené, a čím víc je unavené, tím je akčnější. Tady přímá úměra funguje naprosto bezchybně!
Na naše výzvy ke spaní nereaguje, nebo reaguje zvýšením své aktivity. 🙂
Možná jsem mimo, ale já to naprosto chápu… při vzpomínce na tatínkovu větu směrem k synovi: „Už zavři oči a spi,“ se směju ještě teď. Určitě proto, že mi připadá nemožné usnout na povel, ale pokud to někdo z vás umí, prosím, napište mi, opravdu mě to zajímá. 🙂
Takže co nejlépe zabírá v takové situaci? Podle mě staré známé: Když nemůžeš změnit situaci, změň přístup k ní.
Ale než se dostaneme ke změně přístupu, měli byste vědět ještě něco!
Děti jsou jako savé houby. Nasávají spoustu podnětů během dne a mnohdy mají problém je všechny zpracovat a uklidnit se. Ale je tady ještě něco podstatného: nasávají i naše pocity!
Takže pokud jdete uspávat dítě s myšlenkou, že potřebujete, aby rychle usnulo, protože chcete udělat ještě to a ono, tak prrr!
Nepomůžete ani dítěti, ani sobě. Děti ten tlak totiž vnímají víc, než by se mohlo na první pohled zdát.
A teď úkol hodný jogína: Usněte na povel.
A teď úkol o stupínek výš: Usněte na povel pod tlakem!
Tak co, jde to? Aspoň trochu? 🙂
Takže jak by měl znít správně úkol?
První se naučte zklidnit sebe, pak se teprve může zklidnit dítě.
A že se vám to přece jen nezdá? Že taky potřebujete čas pro sebe? Naprosto souhlasím!
V takové chvíli si ale stanovte pravidla vy! A řekněte o tom, pro co se rozhodnete, také svému dítěti. Mohlo by to vypadat třeba takto:
„Víš, vidím, že nemůžeš usnout, ale já potřebuji čas taky pro sebe. Představovala bych si to tak, že od osmi/devíti večer (můžete si vzít na pomoc hodiny) je čas pro maminku a tatínka. Pokud ještě nemůžeš spát, potřebujeme, aby sis hrál/a sám/sama, protože my už se budeme věnovat sobě.“
A nezapomeňte se zeptat na to, jak to vidí dítě.
A teď konečně můj pohled na situaci. Aneb co dělat, když to prostě skutečně nejde?
Osobně zažívám v takových situacích ty nejkrásnější a nejopravdovější chvíle ze všech. Snad je to tím, že už nemám chuť ani sílu někam odbíhat nebo něco zařizovat, nebo…
Možná děti cítí, že potřebujeme taky čas od času uvolnit přebytečnou energii a tímto nás k tomu burcují. A na nás je rozhodnutí, zda budeme ventilovat zlost, nebo prožívat dětskou bezprostřednost a radost. Každopádně jedno je jisté. Bezesporu mi pomáhají zásadní skutečnosti, které mi v takových chvílích automaticky vyskakují v hlavě:
– mému synovi je právě tolik, kolik mu je, a už nikdy mu tolik nebude (nechci sedět za pár let s melancholickým pohledem upřeným na synovy fotky a říkat si, jak ten čas rychle utekl, že jsem si ho se synem ani neužila…)
– tato chvíle se už nikdy v životě nebude opakovat!
– obrazy rodičů, kteří mají nemocné dítě a dali by všechno na světě za to, kdyby jim dítě večer mohlo „skákat po hlavách“ a jejich domem se rozléhal jeho dětský smích…
I přes únavu, která zmizí v momentě, kdy začnu se synem křepčit po bytě 🙂 jsem moc vděčná za takové kouzelné chvíle s ním. Život je volba…
Můj tip pro vás: pořiďte si malý zápisník a dejte si tu „práci“, že každý den najdete alespoň jednu skutečnost, za kterou jste vděční, a tu si zapíšete. Budete tak pociťovat vděčnost a dokážete lépe vidět, kolik je ve vašem životě věcí, za které stojí za to být vděčný. A navíc přitáhnete do svého života ještě víc takových věcí, protože Život váš vděk odmění.
Pak už vás drobné nepohody s dětmi nerozhodí, pocítíte vděk a radost. A o to jde přece především.
