30 minut, dva obchody a otázka: Skutečně posloucháme, co nám děti říkají?

Mám naspěch, říkám si: koupím dárek kamarádovi, jedno prima autíčko a valím domů. Soustředím se na sebe, přesto nejsem úplně hluchá.

Zrovna si to šinu z třetího patra do druhého, když za svými zády zaslechnu: „Sem nejdeme, pojď.“

Na to reaguje hlásek přibližně pětiletého klučiny: „Chci se tady jenom podívat.“

„Tady nic není,“ odpovídá jistě maminka.

Zarazím se, rozhlédnu se kolem sebe – v regálech jedny boty vedle druhých, spousta prvotřídních kabelek, ponožky, pásky, punčochy… Tomuhle se říká NIC?

obrázekvv

Možná jsem trochu divná, snad i proto těm dětem rozumím. Já se taky ráda dívám. Když jsme s manželem na akci, kde jsou stánky, manžel mi pomalu zakazuje se k nim přiblížit. Říkám: „Já si ale nic nekupuji, jen se dívám.“ A on na to: „No právě, to tam očumuješ.“ No, od toho mám přece oči. Miluju dívat se na krásné věci. Nikdy mě nenapadlo, že je na tom něco špatného. Líbí se mi spousta věcí, přesto si všechny neběžím hned koupit.

Z obchodu odcházím s nepořízenou a tak spěchám ještě do supermarketu. Mezi regály se ozve: „Chtěla bych hrabičky.“

„Máš doma lopatu.“

Jůůů!

Pošlu manžela do obchodu pro těstoviny a on místo toho přiveze rýži.  Trefil se docela blízko, no ne? 🙂

IMG_9079

Konečně jsem u správného regálu. Vybírám to nejlepší autíčko ze všech, když se za mými zády ozve: „Chci tyhle hasiče.“

„Nechceš.“

Fíha! Tak mám pocit, že tady tatínek hasil dřív, než vůbec kdo vytáhl zápalky. Opravdu nerada bych se rouhala, ale mám za to, že toto je reakce hodná jedině Boha. Snad ze svého úhlu pohledu vidí i to, co nám lidem uniká, a tak ví, že když si o něčem myslíme, že to chceme, možná to až tak ve skutečnosti docela nechceme. Ale víte co? Stejně to nakonec dostaneme, ať si na to přijdeme sami! Ale střílet takhle od boku, a navíc slepým nábojem?

Dovedu si představit, že ten stejný tatínek za nějaký čas stojí se synem v obuvi pár kroků odsud a říká mu: „Tak už se konečně rozhodni! Chceš ty modré nebo zelené?“

Propánajána, ale jak to to dítě má vědět? Když jsou děti malé, ví všechno. Ví moc dobře, co chtějí, co potřebují a co se jim líbí. My je mnohdy ale tak vehementně přesvědčujeme o opaku, že nakonec samy nevědí… Ale to nic, vše je jak má být, a kdo se jednou ztratí, ten se zase najde. Jen mu to trošku potrvá.

„Chci to autíčko.“

„Nechceš.“

Aha, jsem asi nějaký divný. Myslel jsem si, že ho chci.

IMG_9077

Uf, dáváme si, co? 🙂 Vyčítáme rodičům, kolik na nás napáchali chyb, a točíme se v bludném kruhu, protože se mnohdy chováme stejně nevědomě.

S něčím se vám svěřím. Víte, co opravdu chci? Chci strávit aspoň měsíc u své milované kamarádky v Austrálii. Ale neběžím si hned pro letenku, protože při představě tak dlouhého letu mě jímá závrať. 🙂

Pro ty z vás, kteří si nejsou jistí – opravdu jsem ani jednou neřekla, že je správné hned všechno koupit. Neřekla jsem ani za jakých podmínek a jestli vůbec. Ale víte co? Háček je v tom, že to neřeklo ani jedno z těch dětí!

„Líbí se mi to.“ – „Zapomeň, že ti to koupím.“

„Chci hrát fotbal.“ – „Nechceš.“

„Chci se tady podívat.“ – „Nic tu není.“ (v obchodě plném zboží)

Pravda je taková, že neposloucháme. Neslyšíme, co nám děti říkají. Místo odpovědí na jejich reakce sypeme z rukávu podvědomé staré – a navíc nefunkční vzorce.

Jen se na chvíli zastavme a reagujme na to, co nám děti říkají – ne na to, co si myslíme, že říkají. Budeme si líp rozumět.

Prostě nedopusťte, aby vaše děti svobodu ztratily. A sobě ji dovolte také. 

Sdílet článek

Share on facebook
Facebook
Lucie Vlachopulosová

Lucie Vlachopulosová

Specializuji se na telepatickou komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků a pomáhám ostatním, aby porozuměli nejen dětem, ale především sami sobě.

Můj příběh...

Nejnovější příspěvky

Lucie Vlachopulosová | © Copyright 2022 | Patrikorsak.cz |