„Maminko, pojď si hrát.“
„Až dovařím oběd.“
„Ale já si chci hrát hned.“
„Ještě dochystám ty brambory a půjdu.“
Syn je za chvíli zpátky v kuchyni.
„Maminko, pojď si hrát UŽ!“
Poslední měsíc se mi něco nezdá. Syn je unavený, neustále vyžaduje pozornost a hlavně je děsně UKŇOURANÝ!
Ze seznamu na mě vyskakují černé zprávy. Jedna mě vyleká a druhá zasadí pomyslný hřebíček do rakve. V nadpisu stojí: Tříletý syn známého zpěváka musí podstoupit chemoterapii. Rozkliknu nadpis. Byl na vyšetření, poslední dobou byl ukňouraný!
Přepadá mě strach.
„Vážně tě nic nebolí, Kubíčku?“ ptám se ten den už asi popáté syna, když pořád kňourá.
„Ne,“ odpovídá kňouravě on.
„Maminko, pomoz mi, abych našel zase sílu a nekňoural,“ úpí syn.
Této větě zatím plně nerozumím, ale za slovy tříletého syna cítím hlubokou pravdu.
Počkám, až usne a netrpělivě sedám k čistému listu. Beru do ruky pastelky a prosím o nalezení příčiny kňourání našeho syna.
Píšu si k obrázku vzkaz a obraz se přede mnou postupně vynořuje celý. Pokračuji komunikací se synem. Lehnu si vedle něj do postele a mluvíme spolu telepaticky. Pak se od něj odvrátím a nechávám k sobě přicházet spoustu myšlenek.
Obraz je celý!
Syn měl pravdu! Poslední měsíc nás začal škrábat a kousat. Na moji otázku, proč nám začal ubližovat, odpověděl:
„Protože si pořád děláte svoje věci.“
Synovo zlobení i kňourání má stejnou příčinu! Nedostatek pozornosti.
Vždyť jsem se synem 24 hodin denně, copak to nestačí?
Dobrá, řeknu to přesně: Nedostatek VĚDOMÉ pozornosti!
Vidím se, jak sedím na zemi a … opakuji slova, která chce syn. Jezdím přitom autem a „nenápadně“ ťukám zprávu do mobilu. Po cestě ze záchodu rychle odesílám e-mail. Vidím situaci synovýma očima a je mi ZLE!
FUJTAJSL!
Jak bych se cítila na rande, kdyby si přítel místo pohledu z očí do očí a poslouchání toho, co mu povídám, tajně psal sms pod stolem?
Moje víc než roční předsevzetí, že před synem nechci řešit telefonáty a e-maily, bere za své.
Tentokrát se nejedná o předsevzetí ani přesvědčení. Tentokrát je to moje skutečná vnitřní potřeba a touha.
Usínám a těším se na zítřejší den. Uvidíme, zda bude syn kňourat, když převedu do praxe, co jsem pochopila.
Ráno se budím dřív než syn. Pro jistotu ještě hledám knihu, ve které je psáno o kňourání a nalezení síly. Nevidím ji. Kam se poděla? Místo toho na mě vykukuje kniha Děti a pět jazyků lásky.
Beru ji s sebou do ložnice a lehám si vedle syna. Chci být u něj, až se probudí. Otevírám knihu a čtu příběh těch, u nichž je primárním jazykem lásky pozornost. V úvodu je popsaný příběh jako z naší kuchyně.
„Maminko, pojď si hrát.“
„Až uvařím oběd.“
Jak na to, abychom stihli všechno, co potřebujeme, a přitom citová nádrž našich dětí nevysychala?
Jednoduše, napadá mě. Co tady bylo dřív: láska nebo brambory?
A tak se pro tento den totálně vzdávám všech svých plánů. Můj cíl je jediný. Zjistit, zda je náš syn zdravý.
Budí se a nasazuje již dobře známý kňouravý tón.
„Já chci, aby tady byla babička Dáša.“
„Ano, babička Dáša si s tebou vždycky hraje, když přijede, že?“
„Jo.“
„Mám skvělý nápad!“ sděluji mu nadšeně.
„Nechci ho slyšet,“ odpovídá nevrle.
„Tak si půjdeme hrát, jo?“
„Ne.“
Zvedáme se z postele a naše kroky se rozchází. Jeho míří k nočníku a mé do koupelny. Střetáváme se před pračkou. Syn se smíchem tahá z pračky dlouhé hady a já jimi krmím sušičku. Pak nakrmíme hladovějící pračku. Syn nabere prášek, zapne pračku a odchází.
Poznámky o nutnosti snídaně si nechávám pro sebe. Už začínám chápat, proč se nám nikdy nedaří snídat hned po probuzení. Naše žaludky ještě spí, ale citová nádrž touží po naplnění jako první.
Jsem připravená být synovi nablízku. Dívám se mu upřeně do očí. Čekám obvyklou větu: „Mami, pojď si hrát.“
Zaklínadlo „Pojď si hrát“ se ale neobjevuje.
Místo toho synovy kroky míří do obývacího pokoje. Sedne si na zem, vezme auto, panáčky a povídá si s nimi. Přibližně deset minut chodím od ničeho k ničemu, než mi konečně dojde, co se tady děje. Pak stihnu v klidu napsat e-mail a přichystat polévku k vaření. Syn se objevuje v kuchyni.
„Maminko, pojď si hrát.“
Okamžitě odkládám nůž a větu: Ještě zaliju polévku, nevypouštím tentokrát z úst. Jdu nadšeně se synem za ruku. Jsem ráda, že jsem dostala novou šanci.
„Maminko, začal jsem si hrát bez tebe, víš?“
Vím a usmívám se.
Za chvíli zvoní mobil.
„Maminko, zvoní ti mobil.“
„Tak ho necháme zvonit, jo?“
Syn překvapeně pokyvuje hlavou. Hrajeme si dál. Později volám zpět. Přijde mi textovka: OZVU SE POZDEJI, podpis.
Už se paní neozvala, zřejmě to nebylo tak důležité. Děkuji za zkoušku, odolala jsem!
V mysli děkuji e-mailu, který mi umožňuje kontakt s okolním světem tak, abych se mohla vždy plně soustředit na toho, s kým komunikuji, a nemusela svoji pozornost dělit mezi něj a syna.
Od ranního vstávání syn nezakňoural ani jednou.
„Jsi ještě smutný nebo šťastný?“ ptám se syna.
„Jsem šťastný,“ jásá syn a skočí mi kolem krku. Ten den mě hraní nesmírně baví a obohacuje. Syn vymýšlí skvělé hry, mění se na silničáře, policistu i zmrzlináře a já toho stihnu víc než jindy.
A hlavně! Jsem si jistá, že náš syn je zdravý. Vrátil se nám zdravý šťastný syn!
Domů se postupně vrací ostatní členové domácnosti. Syn chce ukázat dědečkovi, jakým je skvělým silničářem. Dědeček přitom brnká na klavír. Syn vztekle hodí prodlužku (vrtačku) na zem.
„Je dnes ve formě, co?“ haleká na mě dědeček.
„Ne, je dnes ve výborné náladě,“ odpovídám a beru syna do náruče.
Dědeček odchází. Za chvíli mu dáváme druhou šanci.
„Pojď na zmrzlinu,“ zve ho zmrzlinář.
Dědeček si dá jednu. Je to paráda. Pak se natáhne na zem a … USNE! 🙂
Syn jde bagrovat vedle dědečka.
„Tady je pláž a já tady chci ležet,“ říká dědeček.
„Tady není pláž, ale silnice,“ brání se syn.
Zřejmě je pro mě dnes důležité sledovat, jak to vidí ti, kteří ještě „nepochopili“.
„Tady bydlel takový hodný Kubíček. Nevíš, kam se poděl?“ ptá se dědeček syna.
„Jako já?“ ptá se nechápavě syn.
„Ne, myslím takový hodný Kubíček,“ říká dědeček.
„Tak to nevím,“ odpovídá syn a já se musím smát.
Z práce se vrací babička.
„Kubíčku, dej mi pusinku,“ naklání se. Kubíček uhýbá.
Moje domněnka se potvrzuje. Babička na Kubíka nemluví jeho jazykem lásky. Chce objetí, ale nevěnuje synovi vědomou pozornost. Synova citová nádrž zeje prázdnotou.
Za chvíli se dostává do sporu i s tatínkem, který také nevydrží sledovat synovu hru.
Chápu situaci, pochopila jsem, kde syn strádá a hodlám jeho citovou nádrž zase naplnit.
„Babičko, co by sis přála od Ježíška?“ ptám se.
„Nějakou knížku,“ odpovídá babička.
Druhý den na mě vykoukne tahle. Usmívám se a jsem z ní nadšená. To bude skvělý bonus k vybrané knize pro babičku.
Myslíte si, že Vaše dítě zlobí? Schválně na sebe upozorňuje?
Zkuste se na chvíli zastavit a zeptat sami sebe, zda je jeho citová nádrž plná. Je totiž víc než pravděpodobné, že zlobení není nic jiného než poukázání prstem na to, že něco není v pořádku.
Zjistěte si, jakým jazykem mluví vaše dítě a projevujte mu lásku jeho jazykem, aby vám porozumělo. A ať už je primární jazyk lásky vašeho dítěte jakýkoliv, po vědomé pozornosti touží všechny děti bez rozdílu.
