Minule jsem pro vás napsala článek, jak se ze spokojeného syna stal ukňouraný. A během jednoho jediného dne opět ožil.
Co bylo ale dál?
Pochopila jsem, že citová nádrž našeho syna pomalu vysychá. A já si toho dřív vůbec nevšimla!
Miluju syna nade vše a chci, aby to věděl. Chci jeho nádrž naplnit láskou. Jde to snadno. Stačí trocha vědomě pozornosti a syn je v sedmém nebi.
Změna ale ukazuje i druhou stranu mince.
„Půjdeme si hrát?“ ptá se tatínek syna.
„Nech nás, teď si hrajeme s maminkou.“
Je večer a mě čeká procházka se psy. Syn ale odmítá zůstat s tatínkem.
„Půjdu s tebou.“
Domluvy nezabírají, teple syna oblékám a vyrážíme na večerní procházku spolu.
Je to třetí den od mého prozření a vidím, jaké změny s sebou tohle uvědomění přineslo.
Nejsem ale jediná, kdo má oči. Syn jako lusknutím prstu odmítá ostatní členy rodiny. I tatínka! Vím, že musím vydržet.
„Proč se takhle chová?“ ptá se mě manžel.
„Už jsem ti to říkala dvakrát, ale neposlouchal jsi. Budeš si muset najít svoji pravdu.“
Manžel začíná být nervózní. Nechápe, co se děje, a já mu nemůžu pomoct. Říkala jsem mu dvakrát, že už mě taky štve, když se u společného jídla dívá do mobilu. Vysvětlovala jsem mu, ze synovi naše neustálá nepozornost vadí.
Manžel to ale viděl jinak.
V přízemí se synem potkáváme babičku. Syn zaujme již dobře známý odmítavý postoj.
„Co jsem ti provedla, Kubíčku?“ ptá se babička už snad posté. Na tuto otázku ale syn nikdy nereagoval. K mému překvapení tentokrát touží něco babičce sdělit.
„Maminko, řekni jí to ty.“
„Vážně chceš, abych to babičce řekla?“
„Ano,“ odpovídá rozhodně syn.
Otočím se na babičku a jdu s pravdou ven.
„Nevěnuješ se mu.“ Syn moje slova potvrzuje.
„Měla bych se ti víc věnovat‘?“ ptá se babička.
„Ano,“ odpovídá syn.
„Tak já vymyslím, co bychom mohli dělat.“
Vím, že je babička hodně zaneprázdněná.
„Můžete spolu klidně vařit nebo uklízet, Kubíčka to bude určitě bavit,“ navrhuji, protože znám syna.
Nebudu vás napínat, o týden později syn nadšeně mizí s hadříkem, smetáčkem a lopatkou k babičce.
Děti milují, když je zapojíme do našeho světa. Chtějí s námi vše prožívat, chtějí být užitečné a touží se od nás učit. Dovolme jim ten komfort a pusťme k sobě malé velké pomocníky.
Situace s tatínkem se mezitím vyostřuje. Je mi z toho smutno a snažím se vymyslet, jak ty dva zase sblížit. Pod žebry se mi ozývá nepříjemné píchání. Nepolevuje ani po týdnu. Odjíždím na kreslení v kruhu a hodlám zjistit příčinu obtěžující bolesti.
„S čím si hraješ?“ Tatínek hledá cestu ke svému synovi.
„Nesahej mně na to,“ ostře se vymezuje syn.
„Mohli bychom si hrát spolu,“ nabízí tatínek.
„Ne, jdi pryč,“ útočí syn.
„Kubíčku, víš, ze tě tatínek miluje?“ ptám se, když jsme spolu sami.
„Ano,“ odpovídá syn jistě.
„A jak to víš?“ zajímám se.
„Říkala jsi mi to.“
Polknu naprázdno, takhle by to nemělo být…
Chápu rychle. Svůj díl práce jsem odvedla. Řekla jsem ostatním, proč se syn chová, jak se chová, zbytek je ale na nich. Nemůžu za to přebírat zodpovědnost.
Soucítím s manželem, ale chápu i syna. Manžel odjíždí do obchodu a vrací se s krabicí puzzle. Za chvíli spolu skládají dílky.
Volila bych jinou cestu. Ale to je ono. Není to moje cesta. Syn zřejmě ocenil, že se tatínek snaží sám. Běží kolem mě a radostně volá:“ Maminko, my teď nemáme čas, máme s tatínkem nějakou důležitou práci.“
Usmívá se a jsme šťastní všichni. Ti dva jsou zase parťáci!
Synovo odmítání neznamenalo: tatínku, nechci si s tebou hrát. Znamenalo přesný opak.
Nemyslete si, že se děti přetrhnou, když k nim na chvíli odskočíme od mobilu.
Vidím paralelu. Syn s tatínkem si hrají a po nějaké chvíli syn bouchne. Manžel nechápe, co se děje.
Vidím ale i druhou stranu mince. Tatínek se synem si hrají a tatínek co chvíli zmizí za rohem, aby si napsal textovku.
Jsou jako dvě vejce. 😀
Břemeno, které jsem tímto na sebe vzala, mizí a do dvou dnů je po bolesti!
Chcete, aby vás děti poslouchaly? Chcete, aby jednou dokázaly naslouchat druhým? Potřebujete, aby vás skutečně slyšely, když jim říkáte něco důležitého?
Můžete je to naučit. Jednoduše tak, ze sami budete poslouchat, když vaše dítě mluví. Nemluví jen slovy. Když vám ukazuje, jaký postavilo z lega domek, je to pro něj stejně důležité jako práce tatínka nebo maminky. Je to jeho práce a ono ji bere naprosto vážně!
Naslouchejte svým dětem, pokud chcete, aby ony jednou naslouchaly vám.
A protože vím, jak se to snadno řekne a hůř někdy provede, napadlo mě, že se můžeme vzájemně podpořit. A proto
na příští neděli, tj. 18. 12. 2016 vyhlašuji Den pro děti, zvířecí a jiné přátele a sebe sama.
Co to znamená?
Jednoduše to, že na jeden jediný den vypneme mobily, počítače a ostatní chytré technologie.
Přidejte se k nám, podpoříme se tak navzájem. Taky komu bychom psali, když na druhé straně nikdo nebude. 🙂
A kdyby přece jen něco, spojíme se telepaticky. 🙂
