Luboši, moc si vážím toho, že jsi souhlasil s rozhovorem. V tvé osobě se pro mě snoubí hned několik úžasných věcí. Vítězstvím v turnaji v Kataru sis splnil sen a zúčastníš se olympijských her v Tokiu. Což je samo o sobě velká věc. Kromě toho jste s ženou beta čtenáři a neuvěřitelní podporovatelé mé knihy Lord, která jak pevně věříme, spatří světlo světa ještě tento rok. A nad to všechno se ti otevřela schopnost telepaticky komunikovat.
Dříve jsem sport milovala. Pak nastal útlum a období duchovního růstu, dá-li se to tak nazvat. V jednu chvíli jsem začala soupeření s někým jiným vnímat jinak, než jak jsem to vnímala, když jsem sama aktivně sportovala. Můžeš našim čtenářům prozradit, jak sport vnímáš ty? Co pro tebe znamená rivalita?
Sport mi právě krásně ukazuje, jak na tom jsem i normálně v životě. V životní cestě, v duchovní cestě, celkově v mém rozvoji. Před pár lety mi začalo docházet, že ping pong mi zrcadlí můj život. Vnímám, že kde mám problém v ping pongu, ať už je to dotáhnout zápas do konce, nebo nastoupit sebevědomě, nebo cokoliv jiného se tam odehrává, tak se mi ukazuje, že to stejné se mi děje i v životě. Akorát v tom sportu je to všechno rychlejší. Je tam rychlý začátek, nějaká komplikace, kterou bych měl vyřešit, a konec. Život je teď jeden a plyne dlouho, kdežto ve sportu je to všechno velmi rychlé a krásně mi to zrcadlí právě život.
To je úžasné. Nad tím jsem nikdy takhle nepřemýšlela a myslím, že si tam každý může najít to svoje. Každému se to bude zrcadlit v jiné životní oblasti.
V Kataru sis vítězstvím v turnaji Olympijská kvalifikace zajistil účast na letošních olympijských hrách v Tokiu. Jaký byl tvůj dětský sen? Chtěl jsi odmalička uspět jako sportovec, nebo bylo mezi tvými sny i něco jiného?
Vždycky jsem chtěl uspět jako sportovec. Mám to nějak v sobě. Nevím, co jsem byl v minulých životech, ale tu výhru mám v sobě. Začínám si čím dál víc uvědomovat, že jsem prostě bojovník, válečník, který to ze sebe potřebuje dostat ven. Ne že potřebuju výhru, ale potřebuju to utkání jako takové. Projevit ven tu svoji sílu. Ať už je to sport, nebo cokoliv jiného, musím pouštět ven tu sílu, která musí plynout. Když nic nedělám, nebo se bojím, tak jsem nespokojený. Hodně nespokojený. Došlo mi, že to je to, co chci. Sport mi pomáhá. Proto to dělám. Je to dar. Sport mi pomáhá ze sebe tu sílu projevit. Je to přesně tak, jak má být.
Jak ses vlastně dostal k ping pongu?
V Hodoníně na základce jsme s kamarádem uviděli nástěnku, na kterou jsme se snad nikdy předtím ani nedívali. Bylo to ve druhé třídě. Visel tam leták s náborem do ping pongu, tak jsme si řekli, že to zkusíme. My jsme byli mezi sebou hodně soutěživí. Přišlo to tak nějak samo.
Co je podle tebe důležité pro to, aby člověk dosáhl cílů, které si stanovil? Aby si dokázal umět splnit sny?
Uvědomit si, co opravdu chce, proč to chce, a potom tomu začít věřit a dělat pro to všechno, aby se mu to mohlo splnit. Věřím, že se to může povést každému, i když je pravda, že nevíme, co máme v osudu. Většinou je to o tom uvědomění si co chceš, proč to chceš a co pro to udělat, aby se ti ten sen splnil.
Mohlo by se zdát, že je rozhovor se sportovcem na mém blogu neprobádaná oblast, ale není to dál od pravdy. Kromě toho, že si umíš plnit sny, otevřela se ti taky nádherným způsobem schopnost komunikovat se zvířaty. Chtěl by ses o ten zážitek podělit?
V momentě, kdy nám odešel kocour Mikoušek, věděl jsem, že se s ním musím naučit komunikovat sám. Pomohla mi k tomu naše kočička Miuška. Když jsem měl ten obrovský smutek, tak jsem na ní viděl, že mi rozumí každé slovo a já jsem rozuměl jí. To byl impuls, že to nějak jde. Ptal jsem se jí, jestli s ním komunikuje a říkal jí, že mi Mikoušek chybí. Celou dobu na mě koukala. Začal jsem na ni mluvit poprvé ne stylem „ťuťu ňuňu“, ale prostě normálně. Věděl jsem, že mi rozumí a já jsem rozuměl jí. Řekla mi: „Všechno je v pořádku. Uvidíš, ten smutek přejde.“ To bylo nádherné. Věděl jsem, že tam nějaká možnost je, jak to zlepšovat, tak jsem to začal trénovat. Pořád to trénuju. Někdy to vnímám víc a někdy míň. Někdy mi skočí do hlavy slova nebo pocity, které vím, že jsem si stoprocentně nevymyslel a že to musí být pravda. A to je takové pěkné potvrzení.
Co je podle tebe to hlavní, co otevírá schopnost komunikovat telepaticky?
Znovu bych řekl: chtít to, otevřít se tomu a trénink. Nic, co jsem se za život naučil, nebylo ze sekundy na sekundu. Jestli chceš umět komunikovat, sama to znáš, musíš to zkoušet znova, aby ses v tom zlepšovala. Když se to nenaučíš, jako jízdu na kole například, tak budeš pořád tak nějak lítat. Myslím si, že ten, kdo to chce umět, ten tomu už otevřený je. Jinak by nad tím ani neuvažoval. Potom trénink a snažit se.
Co vnímáš jako největší překážku v komunikaci se zvířaty?
V mém případě asi nedůvěra. Ptám se sám sebe: je to vážně pravda? Ta nedůvěřivost, to ptaní se jde sice z hlavy, ale spíš vnímám, že je to nějaké moje nastavení ve smyslu: vážně si to nevymýšlím? A přitom vím, že si to nevymýšlím.
Ano, to si myslím, že je hlavní překážka obecně. Člověk se ze začátku ptá, jestli si to nevymýšlí, a přitom je mu jasné, že to, co k němu přichází, by ho ani nenapadlo.
Je něco, co tě překvapilo, když jsi začal tímto způsobem vnímat?
Začal jsem cítit více lásku, takovou otevřenost. To mě mile překvapilo. A začal jsem mluvit i více s anděly. Začal jsem je vnímat kolem sebe. To jsem si vlastně přál: komunikovat s anděly a zvířátky. Cítil jsem tu lásku.
A je to tak, že je oslovíš, když je cítíš kolem sebe, nebo je oslovíš, když ty chceš?
Obojí. Ale spíš jsem začal já. Ptal jsem se, jestli je teď můžu cítit. Že s nimi teď chci být. Co bylo nádherné na tom kvalifikačním turnaji, tam ta komunikace s anděly a kočičkami byla fakt svěží. Tam ta láska z nich byla cítit opravdu hodně. Už v průběhu turnaje jsem je vnímal. Dělal jsem před spaním meditaci a při turnaji jsem vnímal, jako bych tancoval do rytmu sám, ale současně jakoby s těmi anděly. A potom, když jsem vyhrál, byl jsem sám na pokoji, poděkoval jsem a uslyšel: „Tohle je zázrak zvaný život.“
Je něco, co bys chtěl vzkázat čtenářům tohoto blogu?
Ať věří sami sobě a jdou si za svými sny.
Luboši, ze srdce děkuji za rozhovor a držím pěsti na olympijských hrách v Tokiu. O tvé medaili skromně nepochybuji. 🙂 Ať se ti daří v osobním životě, ve sportu i ve všem, co děláš.
