Milý synáčku,
tak jsem tě oslovovala, když jsi byl v břiše. Byli jsme jedno a já jsem nepochybovala o tvé síle a tvé vlastní cestě.
Teď mi rosteš před očima a já někdy musím svádět vnitřní boj jako Honza s devítihlavým drakem.
Dnes ke mně přišel smutek. Nečekala jsem ho. Otevřel branku a bez vyzvání se zabydlel v mém nitru. Vím, odkud přišel. Zahlédla jsem ho v tvých očích. V těch hlubokých studánkách, které nade všechno miluji.
Už chápu, jaký vnitřní boj musí zažívat matky (a nejen ony) dnes a denně. Vnitřní boj nejen se sebou sama, ale i se svými stíny, které vystupují z nitra a zahalují je. Jsem ráda, že tuhle zkušenost zažívám, když jsi ještě docela malý. Příště snad, až budeš sám smutný, dokážu ti být více oporou než bortícím se sloupem. Dokážu zaplnit své nitro láskou, ne smutkem.
Proč ti dnes píšu?
Je toho hodně, co se za poslední dny událo. A já vím, že každý malinký dílek je jen dokonalou součástí přenádherné mozaiky zvané život. Kdybych dokázala vyletět, viděla bych ten obraz celý. Dnes ale nechci. Budu smutku naslouchat a snad pochopím, co mi chce říct. Ve skrytu duše doufám, že mě to posílí.
Není to totiž jediný nezvaný host v mém nitru. V poslední době se jich objevilo víc. Nejvíc mi dal ale zabrat ten, kterému říkám Pan Kdybytak…
Vím, že ho dobře znáš. Viděl jsi ho u mě. Taky proto dnes spíš a ze spánku tě budí kašel. Bylo toho příliš. Můj tlak byl obrovský. Pan Kdybytak mě naháněl na každém kroku. Vím o něm. Znám ho už z dřívějška, a tak jsem se ho chtěla zbavit. Jenže byl neodbytný. Čím víc jsem se mu vyhýbala, tím snazší měl ke mně cestu. Až mě dostihl.
A nešetřil mě. Spustil na mě bez pozdravu:
„Kdyby tak byl míň bojácný.“
„Kdyby tak se sám oblékal a čistil si rád zoubky.“
„Kdyby tak se uměl bránit.“
„Kdyby tak nezlobil babičku.“
Mohla bych pokračovat… Ale myslím, že víš, o čem je řeč. Oba víme, že Pan Kdybytak umí být pořádně zákeřný.
„Kdyby tak si nenechal všechno líbit,“ hučí mi do ucha, když na tebe doráží kamarádka. Vůbec se nebráníš, jen se nechápavě rozhlížíš.
„Kdyby tak druhým neubližoval,“ radí mi zase, když se za nějakou dobu konečně bráníš. Vůbec si s ním nevím rady. Nevím, co po mně chce. Chci ho vyhnat ze své mysli.
Věřím, že se mi to jednou podaří.
Vzpomínáš si, jak jsem se tě minulý týden ptala, co bys na mně rád změnil?
Možná, že si na to nevzpomeneš. Snad to pro tebe nebylo tak důležité jako pro mě. Ale já na to nezapomenu nikdy.
Odpověděl jsi totiž prosté: „Nic.“
To jen já bych chtěla všechno měnit i přesto, že vím, že je vše dokonalé.
Jenže Pan Kdybytak a jeho přátelé Taktomávětšina a Určitědělámedobře? mi prostě někdy našeptávají slova, která nechci slyšet. Jenže před nimi nemůžu uniknout. Jsou v mém nitru. A tak vím, že se s nimi musím vypořádat tváří v tvář.
Začala jsem psát, protože jsem si přála, abys mi víc porozuměl. Skutečnost je ale taková, že ty mi rozumíš naprosto dokonale. To já sama sobě mnohdy nerozumím. Jednou se to ale změní, vím to.
Moc tě miluji! A děkuji ti za to, že jsi takový, jaký jsi.
Snad si tohle uvědomění dokážu zachovat v každodenním životě.
Jsi úžasný!
