„Ahoj, bývalá kamarádko,“ zdraví mě zvesela kamarád.
Přátelili jsme se roky, ale okolnosti do našeho vztahu zasáhly příliš a jeho slova, kterými mě oslovoval při každé možné příležitosti, se naplnila.
Tak dlouho mě oslovoval slovy ´bývalá kamarádka´, až jsme se bývalými kamarády skutečně staly.
Mám pocit, že nejsilnější veličiny na světě jsou dvě. LÁSKA a MYŠLENKA. Jenže právě slovo vychází z myšlenky a neradno ho podceňovat. Má ohromnou sílu!
O síle slova skutečně nepochybuji!
„Já tě zabiju,“ říká babička svému tříletému vnoučkovi zvesela. Svá slova ještě dvakrát zopakuje – to když se vnouček vysléká z bundičky, kterou mu před malou chvílí oblékla.
Tato situace mě zastihla v období, kdy se zamýšlím nad sliby, které si dáváme. Kolik slibů jsme za jeden jediný den schopni dát druhému člověku?
„Počkám, než si ten problém vyřešíš.“
„Zavolám ti, až to bude možné.“
„Určitě se sejdeme.“
Během dne dáváme tolik „běžných“ slibů druhým lidem a neuvědomujeme si, že je jednou budeme muset do jednoho splnit.
Polévá mě hrůza a rekapituluji svůj život. Myšlenky mě rychlostí blesku vrací do dětství. Kolikrát já sama jsem mohla ve zlosti zakřičet na bratra, že ho zabiju? Nejsem si jistá, ale jedno vím určitě.
Okamžitě svoje dávné sliby ruším!
V mysli ruším sliby, které jsem dala v minulosti, a rozhoduji se, že nové sliby budu dávat vědomě.
Asi radši nechci vědět, kolik životů bychom museli žít jen proto, abychom naplnili všechny sliby, které jsme dali druhým.
Kolik životů, než naplníme to, co jsme vyslovili, a vůbec slova, která jsme řekli, nebrali vážně.
Pohledem ještě jednou zavadím o babičku, která vyslovila slib směrem k svému vnoučkovi.
Připadá vám to přehnané? Říkáte si, však to nemyslíme vážně? Možná ano, a možná taky…
Dovedete si představit, že byste jednou museli naplnit všechny sliby, které jste kdy dali? Kdyby vám tohle někdo řekl, hlídali byste si, co řeknete a VÁŽILI svá slova?
Slova totiž skutečně mají váhu!
Jsem ráda, že mi syn přináší lekce na zlatém podnose zrovna ve chvíli, kdy o něčem přemýšlím…
„Jestli to ještě jednou uděláš, zabiju tě,“ říká mi a ve mně se tají dech.
V první chvíli polknu.
Kde na to přišel? Napadá mě.
Ale vzápětí usoudím, že je toho kolem tolik, že se vlastně není čemu divit.
„Víš, Kubíčku, co znamená, že mě zabiješ?“
Syn překvapeně zakroutí hlavou.
„To znamená, že už bych tady nebyla. Byla bych mrtvá a už bych se nevrátila. Tak jsi to asi nemyslel, že?“
„Ne.“
Obejmeme se. Tato slova byla opravdu silná. Cítíme to oba.
Sami rozhazujeme slova kolem sebe bez rozmyslu nebo jen tak ze zvyku nebo rádoby zdvořilosti. Zůstáváme pak stát s otevřenou pusou, když podobně používají slova i naše děti.
Přemýšlejme o tom, co říkáme. Byli bychom hodně překvapení, kdybychom jednou museli naplnit vše, co jsme řekli.
