„Už jdu!“
Musela bych se červenat, kdybych vám měla spočítat, kolikrát jsem na syna volala tohle zaklínadlo, a přitom se můj zadek ještě lepil ke křeslu a prsty bloumaly po klávesnici.
Vím, že čeština rozlišuje časy. Taky znám rozdíl mezi větou: Už jdu a Už půjdu. Ale nějak si nemůžu pomoct…
Jako by mi tato věta dávala pár sekund klidu navíc, než se zase ozve tenký hlásek: „Maminko, pojď sem!“
Naštěstí věci nejsou jen černobílé, a tak zatímco si povídáme u kamarádky v kuchyni a ozve se: „Maminko, pojď sem!“ okamžitě se obě zvedneme. Naše kroky směřují do dětského pokoje.
„Rychle!“ ozývají se naši potomci dvojhlasně. „Vláček!“
Zvedáme tu drobotinu na okenní parapet. A já v hlavě rekapituluji. Jak moc se bojíme přispěchat, když nás děti volají? Jak moc se bojíme, že budeme skákat, jak ony pískají? Kolikrát ve skutečnosti nemáme nic důležitého na práci, jen nechceme ztratit tvář a důležitost?
Ale teď to jasně vidím. Ten vlak nepočká!
Jsem nějak naměkko a šťastná, že tentokrát jsem zaklínadlo: už jdu, konečně naplnila.
Kolikrát ho ale ještě použiji doma, sama nevím.
Je skvělé umět žít v přítomnosti, ale já si teď dovolím malý výlet do budoucnosti. Píše se rok 2026 a já volám na syna.
„Pojď sem, prosím.“
„Už jdu!“ ozývá se z dětského pokoje.
Vteřiny ubíhají. Minuty jsou pryč. Ta mládež je dnes zkažená, napadlo by mě určitě, kdybych se neznala. Kdybych nevěděla, kolikrát já jsem takto bezděčně volala na syna. A přestože jsem si toho vědoma, přesto ještě někdy zaklínadlo používám.
Jako bych zaklínadlem: už jdu, pro sebe získala pár drahocenných vteřin navíc.
A bohužel v tom nelítám jen já a tohle zaklínadlo. Ještě mám v kapse něco podobného. Vypadá to asi následovně:
„Ano, už jdu za tebou, jen vyndám prádlo ze sušičky.“
Po cestě z koupelny moje oči zavadí o notýsek s úkoly.
„Jo, jen si poznačím, co nakoupit.“
Před pokojem si vzpomenu, že jsem ještě nevyndala hrášek z mrazáku.
„Počkej chvíli, volám na syna.“
Mnohdy mluvím a přitom moje činy nekopírují slova. Jednoduše dělám něco jiného. Chci to ale změnit, abych nemusela v budoucnosti stát a čekat na Godota. Prostě čekat…
„Ten mobil mi neber, je služební,“ slýchává syn od tatínka a já tatínka chápu. Ale mám to jinak. Nemám služební mobil. 🙂 Co je moje, o to se s tebou podělím. A tak odmalička půjčuji vše i svému synovi. Můj mobil nestojí za řeč, to uznávám, ale půjčím mu i zrcadlovku, peněženku plnou peněz (no…), vše, co ho zajímá.
Často slýchám: „Naše dítě se nechce dělit o hračky.“ A jaký příklad mu dáváme odmalička?
„Na to nesahej, jsi ještě malý.“
„To je moje, mohl bys to zničit.“
Bojíme se o svoje věci a ze strachu je chráníme před vlastními dětmi. Nevědomky je tak učíme střežit si své věci za každou cenu.
Kdybyste si mysleli, že zastávám názor, že musíme každému vše půjčit, pletli byste se. Touto lekcí jsem si už prošla.
Půjčila jsem kamarádce klavír. „Než budeš mít děti, bude mít dcera dávno odehrané,“ říkala mi.
Po letech mi ho vrátila. Tedy vypadalo to nějak následovně: Její manžel zavolal mému manželovi, že si máme vzít už klavír zpátky, protože jim doma překáží.
Klavír je zpět doma. Pár kláves podivně klape a slovo díky? Kdeže!
Co je tohle za lekci? Co mi to má říct?
Odmala nám říkali, že je potřeba se o věci dělit. Ale nikdo neříkal, že máme možnost říct: NE. Že máme právo odmítnout. Teď už to vím.
Zapomněli nám říct, že máme v životě volbu a můžeme druhého odmítnout.
A tak syna učím příkladem. Nepůjčuji mu věci proto, aby nebyl lakomý. Půjčuji mu je proto, protože chci. Líbí se mi jeho zaujetí. Chápu, že chce zkoumat to, co používám já sama.
Ráda půjčuji své věci synovi. Přitom ho ale učím, že si o svých věcech rozhoduje sám.
Před příchodem návštěvy se syna zeptám, jestli je nějaká hračka, kterou by si chtěl schovat. Vidím v synových očích jiskřičky, které jasně značí, že je rád za možnost volby. Vybere hračku (ne vždy má tu potřebu) a společně ji schováme. Pak se zeptám, jestli ostatní hračky bude půjčovat.
„Ano, maminko, všechno ostatní si můžou půjčit.“
Tím, že dám synovi možnost volby, předcházím možným nedorozuměním, třenicím a slzám těch nejmenších.
Věřím, že až se bude psát rok 2026 a bude na světě nové super mega moderní zařízení, na které budu hledět s jistými rozpaky, syn neřekne: „Celé bys mi to zkazila.“ Věřím, že nebude mít problém půjčovat své věci. Ale samozřejmě poté, co se pro to dobrovolně rozhodne.
Myslíte si, že nemůžete ovlivnit, co bude v roce 2026? Kdoví…
