Malé nebo velké? Víte, jaké je vaše dítě?

„Už jsem velký chlap.“

„Jsem ještě malý chlapeček.“

…………………………………………………..
Ano, obě věty náš syn používá v tom stejném období, klidně v ten stejný den v rozmezí několika málo minut. A reakce okolí?
„Ty to vždycky používáš, jak se ti to hodí, že?“
Ale vždyť je to přirozené! Všimla jsem si toho už tolikrát…

Děti o sobě říkají, že jsou velké i malé. A to ve stejném období, klidně několikrát za den. 


„Ten kamínek je veliký,“ říká syn a ukazuje na kamínek ležící vedle malinkého. Za chvíli se ale veliký kamínek dostane k ještě většímu a syn říká: „Ten kamínek je malinký.“

img_9526

Je podle vás kámen vpravo velký nebo malý?

img_9520a

A co teď? 🙂

 

A co my, máme jasno, jaké dítě doma máme?

„Kubíčku, musíš chodit po nožičkách, už jsi velký kluk.“

„Na ten kolotoč ještě nemůžeš, jsi ještě malý.“

Dospělí se o dětech vyjadřují jednou jako o malých a podruhé jako o velkých.

Proč se tedy pozastavujeme nad tím, když to stejné dělají i děti?

V telepatické komunikaci mi jednou jedna malá slečna na vztah se svou sestrou řekla: „Jsem její velká sestra. Chci se o ni starat.“ A to i přesto, že je o šest let mladší než její sestra.

Jejich maminka slova mladší dcerky potvrdila: „Ano, povahově je jí velkou oporou, umí se prosadit, kdežto starší dcera je spíše zamlklá. Cítím, že na určité úrovni právě ta mladší starší vede.“

Takže ano, velikost je podle mého relativní.

 

1052735_933875709993468_5452946304383704125_o

„Proč se moje dcerka nechce doma sama oblékat a neustále vyžaduje asistenci, když se ve školce umí obléct sama?“ ptá se skrze telepatickou komunikaci maminka holčičky.

„Ve školce není maminka! Musím se ve školce hodně snažit, abych byla spokojená. Jenže mě to vysiluje. Když jsem doma s mámou, chci být ještě ta malá holčička, o kterou se maminka ráda stará. Jenže mám pocit, že to maminku obtěžuje.“

Děti chtějí být v určitých věcech ještě malými dětmi a užít si naši péči.

img_9494

Užívejme si ji také, protože nebude trvat dlouho a už po nás děti nebudou chtít, abychom jim pomohli zavázat tkaničku u boty. Nebudou od nás chtít ani poradit, jakou sukni nebo košili si mají koupit. Teda v případě, že jsme jejich rozhodovací schopnosti už dávno nezlomili


Právě, když to píšu, syn hlásí: „Už jsem veliký chlap, už to umím.“ 🙂

A tak dětem ponechejme, že jsou ještě malé, když se na něco necítí, a o pět minut později klidně uznejme, že jsou velké, když si na něco věří. Ono totiž záleží na tom, vedle jak velkého kamínku se zrovna nachází. 🙂

kuba-422

Pokračování najdete v básni na facebookových stránkách Nasloucháme srdcem.

Sdílet článek

Share on facebook
Facebook
Lucie Vlachopulosová

Lucie Vlachopulosová

Specializuji se na telepatickou komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků a pomáhám ostatním, aby porozuměli nejen dětem, ale především sami sobě.

Můj příběh...

Nejnovější příspěvky

Lucie Vlachopulosová | © Copyright 2022 | Patrikorsak.cz |