Když jsem čekala prvního syna, zjišťovala jsem si termín porodu – naladěním se na dítě. Na den, kdy mi vyšel, mě doktorka objednala na kontrolu.
„Uvidíme se,“ usmívala se.
Pokud nebudu rodit, usmívala jsem se v duchu já.
Už jsme se neviděly…Rodila jsem přesně v ten den.
Proč by to tentokrát mělo být jinak?
A tak více než dva měsíce před plánovaným termínem porodu sedám k diáři a projíždím s ním jednotlivé dny, abych věděla, kdy se chystá narodit náš druhý syn. Den vychází jasně.
A tak si v ten den kroužkuji v diáři slovo POROD.
Termín sděluji pouze třem kamarádkám. Jednu z nich si přeji mít u porodu.
„PISU SI,“ odpovídá smskou.
Napadá mě, jak je spojení s miminkem úžasné. Doktoři nám dokážou říct přibližný termín porodu. Můžeme ale porodit několik měsíců dřív nebo týdnů po termínu. Ve spolupráci s dítětem jsme ale schopní zjistit termín přesně.
Jak je možné, že už tak dlouho dopředu může být zřejmé, kdy se dítě narodí?
Je to pro mě fascinující. Jako by to bylo jasné vždy. A okolnosti, které nastanou, směřují všechny porod do bodu, kdy se má odehrát.
Když jde datum, zkusím i čas, napadne mě po chvíli.
Na čistý list papíru si napíšu hodiny a nadepíšu datum porodu. Projíždím jednotlivé hodiny a zaznamenávám postupně tři časy – 5, 8 a 12 hodin. Nevím, co znamenají, ale dál to nezkoumám.
Cítím, že porod se rozběhne ještě za tmy, stejně jako u prvního syna.
Přeji si porodit doma, ale schází mi podpora rodiny.
Znovu si procházím svoji motivaci. Věřím, že každý máme svoji jedinečnou cestu. A já se potřebuji ujistit, že jdu po správné cestě pro mě a miminko.
Jak zjistím, která cesta je pro mě ta pravá?
Vezmu do ruky knihu Duhové přátelství, kterou se mi teprve před několika dny podařilo vydat.
Vždyť to v ní píšu! Jak objevit tu pravou cestu. Jak naslouchat svému srdci.
Představ si více možností. Možnost, u které cítíš radost, je pro tebe ta pravá.
Představuji si tedy obě varianty. Nejprve vidím porodnici. Vnímám své pocity. Přede mnou se objevují tváře členů naší rodiny. Udělala jsem, co se očekává – jela jsem do porodnice. A kdyby se něco stalo, nikdo mi nic nevyčte.
Můj motiv je jasný – strach z reakce okolí. Při představě odjezdu do porodnice se vzdávám odpovědnosti a přenechávám ji jiným. Mojí motivací je jednoznačně STRACH.
Potom si představuji porod doma.
Cítím důvěru v život, důvěru ve své tělo, sebe i miminko. Cítím, že přebírám zodpovědnost. Při představě narození dítěte doma cítím obrovskou radost. Tudy proudí energie. Moje motivace je jednoznačná – láska. Tohle je pro mě ta pravá cesta.
Všechny mé pochybnosti mizí.
Na popud kamarádky Míši, kterou si přeji mít u porodu, si píšu na papír své strachy. Strachy, které na mě vyskakují při představě porodu doma a strachy při představě porodu v porodnici. Všechny strachy čistím. Cítím, že tohle je moc DŮLEŽITÝ KROK. Vím, jaká je má cesta a já po ní chci kráčet radostně, ne ze strachu, ale z lásky.
Až později přicházím na to, co pro mě znamená nemít oporu v rodině – potřebuji sebrat ještě víc síly a odvahy, než kdybych podporu měla. Zdá se, že je to jen na mně. A samozřejmě na miminku.
Největší oporou je mi právě Míša, která přijímá moji prosbu, aby mě u porodu doprovázela. Moje obavy zahání obvyklou promluvou:
„Já vím, že víš, jak porodit. A tvoje tělo to ví taky. V tu chvíli budeš přesně vědět, co máš dělat.“
Ano, mluví z ní zkušenost dvou domácích porodů. Já ale zatím ulpívám na porodu prvního syna. Odjela jsem do porodnice a OPRAVDU jsem nevěděla, co mám dělat. Byla jsem jako loutka v rukou porodní asistentky. A jak VDĚČNÁ loutka!
Když mi řekla: „Jdi do sprchy,“ šla jsem. Když mi řekla: „Tlač,“ tlačila jsem.
Bez ní bych nedokázala porodit naše dítě. O tom jsem tehdy byla pevně přesvědčená!
Tentokrát ale mám oporu v ženě, která ví, že žena dokáže porodit.
Porod plánuji jen s ní. V případě potřeby se přesuneme do porodnice. I tam ji chci mít u sebe. Její důvěra ve mě, mé tělo a miminko, je mi neocenitelnou oporou. Oslovuji ji porodní asistentko a její reakci: „Uvědom si, že nejsem porodní asistentka,“ nechávám nějakou dobu bez povšimnutí.
S manželem, který je proti domácímu porodu, otevírám téma. Obviňuji ho z toho, že nám nedůvěřuje – mně, ani dítěti. Má o nás strach. Chápu ho, dítě ale budu rodit já a jeho podporu potřebuji. Nakonec ji s miminkem dostáváme a slibujeme manželovi, že kdyby bylo potřeba, přesuneme se do porodnice.
Manželovi se ale nelíbí představa, že chci rodit jen s kamarádkou. Víc než měsíc před termínem porodu se pouštím do hledání porodní asistentky.
Teprve teď padám z obláčku do reality a zjišťuji, jaké zákony nás chrání před porody doma. Hon na porodní asistentky připomíná hon na čarodějnice.
Já ale potřebuji sehnat asistentku k porodu! Oslovuji všechny, na které jsem sehnala kontakt. Neúspěšně. Beru do ruky pastelku a prosím, abych k sobě našla ideální doprovod k porodu. Prosím o pomoc anděly a dál to neřeším. Pár týdnů před termínem volá známá a doporučuje mi skvělou porodní asistentku. Přestože mám tak brzy termín, přislíbí mi podporu a domluví si se mnou termín schůzky.
Týden před porodem pomalu začínám chystat hnízdečko a stahuji se do ústraní. Kontakt dokážu udržet jen se třemi kamarádkami, které moji cestu podporují. Ne všechny jsou pro porod doma, ale všechny do jedné věří v to, že jdu po správné cestě a v tom jsou mi velkou oporou. Ostatní okolí mě ruší. Už nevycházím z domu.
Připravuji se na porod našeho syna.
