Herečka Iveta Dušková, manželka herce Jaroslava Duška, maminka dvou dětí – syna Martina a dcery Agáty, babička pěti vnoučat, odpovídala na moje otázky.
Jsem moc ráda, že jste ochotná podělit se o svoje zkušenosti se čtenáři mého blogu. Důvod, proč jsem vás oslovila, je ten, že jste moudrá žena, která své děti už dovedla do dospělosti, a teď si užíváte radost, kterou vám přináší hned pět vnoučat.
Zajímá mě, jaká jste byla máma, když byly vaše děti malé. Jak jste prožívala mateřství?
Víte, jaká jsem byla máma, o tom by asi musely mluvit moje děti. Vím, že jsem udělala spoustu chyb, které si teď snažím odpustit. Měla jsem v sobě hodně netrpělivosti, se kterou se potýkám dodnes. Ale mé děti jsou velice vstřícné, takže mi nic nevyčítají a já myslím, že spolu máme hezké a otevřené vztahy.
A jak jsem mateřství prožívala? Hodně jsem se na obě děti těšila a měla jsem touhu všechno s nimi sdílet, tak jsem možná někdy trochu víc tlačila na pilu. Když byly děti malé, tak jsem zažila takový silný okamžik.
Děti byly někde na zahradě, já v kuchyni a vařila jsem oběd. Oknem na zem pronikalo slunce a vytvořilo takový čtvereček teplého světla a do něj si lehl pes a k němu kocour. A já se na ně tak dívala, z venku doléhal křik dětí a já najednou ucítila tak blažený pocit, až mě to dojalo a uvědomila jsem si, že je všechno tak, jak má být, že je vše v naprostém pořádku. On ten pocit třeba nevydrží dlouho, ale je skvělé, že občas přijde, aby si člověk uvědomil tu jednoduchou podstatu života. Že stačí jen být a vnímat.
Kdo nebo co vám v mateřství a rodičovství bylo oporou?
Z počátku mi hodně pomáhala Jardova babička, ta byla opravdu kouzelnou ženou s velkým srdcem. Sama přišla v mládí o svého 12-ti letého syna, a tak dávala veškerou lásku svým vnukům a pravnoučatům. Hodně mi radila. Byla moc moudrá. A taky moje maminka, která je nesmírně pracovitá a vždycky, když jsem potřebovala pomoc, tak přijela.
Shodli jste se s manželem na tom, jak chcete vést svoje děti?
V podstatě ano, ale někdy jsem potřebovala, aby mě víc podpořil. Hodně povinností bylo na mně a občas jsem se pod tím náporem hroutila a neuměla si říct o pomoc, a když už jsem to udělala, tak většinou způsobem, který nebyl úplně diplomatický a spíše jsem situaci zahustila.
To se týkalo většinou nějakých povinností, které jsem chtěla, aby děti vykonávaly. Jarda byl v tomhle benevoletnější. Příklad úklidu. Myslím, že tomu spousta žen rozumí.
Ale jinak, co se týče přístupu k nim, v tom si doteď notujeme. Nemáme rádi citové vydírání, ani urážení se či vyžadování omluv. Nikdy jsme je netrestali a zákazy, teď se týden nebudeš dívat na televizi či nepůjdeš ven, vůbec neznaly. Ani ony ani my jsme to nepotřebovali. Oba s Jardou si dětí nesmírně vážíme a jsme rádi, že si nás vybraly jako své rodiče. Je to velký závazek.
Jaké strachy jste jako máma prožívala?
Myslím, že stejné jako většina žen, aby byly zdravé, aby se jim nic nestalo, ale taky abych jim já neublížila. Všechno byl proces a já vůbec nebyla dokonalá ani bez strachů.
Jaký vztah máte se svými dětmi teď? S dcerou hrajete v rodinném Divadle Kampa, byla jste dokonce u porodu jejího synka. Jak byste vztahy s dětmi popsala?
Jak už jsem napsala, je hodně respektující a myslím, že vřelý. Nebojíme si navzájem říci, co nám vadí či co potřebujeme a současně se silně obejmout. Nehrajeme si žádné hry, že je někdo chytřejší a druhý musí poslouchat. Cítím v nich velkou oporu, jak v soukromí, tak právě i v divadle.
S Agi se úžasně doplňujeme, já jsem ohnivý Beran, který má spoustu nápadů a energie, a Agi je vyrovnaná Váha, která mě umí usměrnit a dát mým nápadům řád a pravidla. Bez ní bych se do ředitelování divadla nikdy nepustila. Pozor, není to závislost, je to úžasný druh spolubytí a spolupráce.
Jaké to bylo, když se vám narodilo první vnouče? Jak jste přijala roli babičky?
Syn za mnou přišel v 18 letech, že se svou přítelkyní čekají miminko. V tu chvíli mi to přišlo brzo, ale dušička Táničky chtěla na svět, tak jsem se na ni začala moc těšit.
Ještě před jejím narozením jsem měla sny, že nacházím opuštěné děti, které musím nakrmit a postarat se o ně. V těch snech jsem je dokonce kojila. Myslela jsem, že třeba budu mít ještě nějaké miminko, ale ony to byly dušičky mých vnoučat. Asi si mě testovaly, jaká budu babička.
Jaké to pro vás bylo, být u porodu vlastního vnoučete?
Byl to hodně silný a dojemný zážitek. Jako pro matku bylo pro mě těžké vidět, když dcera měla bolesti a ustát to, že trpí. To máte touhu zasáhnout a tu bolest převzít, ale to nejde.
Naštěstí jsem v té době studovala kraniosakrální terapii a její principy jsem použila. Držela jsem ji jemně za hlavu a snažila se být v klidu a do ničeho nazasahovat. Jen tam být v důvěře a klidu. V průběhu porodu jsem se stáhla a už jen zpovzdálí byla přítomna. Dcera byla velmi statečná a vědomá. A ten okamžik, kdy Kašpar na svět vykoukl, byl nesmírně krásný.
Dostala jste se někdy do situace, kdy jste musela řešit nějaké spory s dětmi ohledně vnoučat?
Určitě byly, zvláště v případě vnoučat od syna. Vztah tchyně a snachy je náročný a obě jsme se z něj hodně učily. A já musím říci, že bylo potřeba veliké trpělivosti a pochopení, nezasahování. Přestože má člověk pocit, že v určité chvíli zasáhnout musí, tak radím, a to z vlastní zkušenosti: že pokud nejde o život, není dobré dávat nevyžádané rady, nepomáhat, zkrátka zase jen být přítomná. Někdy pro mě bylo těžké ustát některé situace a nechtít zachraňovat. Ve vztahu matka dcera je to v něčem snazší. Ale i tam jsem opatrná a svou beraní invazivnost si hlídám.
Spousta maminek kolem mě neustále řeší přemíru hraček, sladkostí a televize/počítače. Jak se na tato lákadla díváte vy?
Ano, lákadel je v dnešním světě opravdu hodně. A ustát ten obrovský tlak, který na vás chrlí obchody, media není jednoduché. Vůbec to mladým rodičů nezávidím. A jak z toho ven? Myslím si, že úplné odstřihnutí ode všeho je cestou jen pro některé a taky je otázka, zda i zde neplatí přísloví odříkaného chleba největší krajíc.
Myslím si, že když jsme schopni dětem naplnit základní potřeby, aby věděly, že někam patří, cítily ochranu, měly dostatek péče a výživy, aby byly podporovány a povzbuzovány, ale současně, aby dostaly limity, hranice, kam už nesmí , tak si myslím, že tyto děti odolají svodům závislosti a půjdou si svou vlastní cestou a že není třeba se o ně bát.
Je něco, co byste vzkázala současným maminkám?
Aby se nesnažily být dokonalé a všechno dělat správně, aby zůstaly v klidu a samy v sobě. Někdy přemíra snahy působí tlak a pocit očekávání zbytečně stresuje. Přesný návod na výchovu dětí neexistuje. Každá si hledáme svůj, někdy je to pokus omyl, ale když v tom všem je láska, porozumění, důvěra a respekt k sobě i dětem, tak nepotřebujeme být dokonalé.
Vědět, že děti k nám přicházejí s důvěrou, že právě my jsme ti nejlepší rodiče a že právě s námi se chtějí setkat. Ano, je to závazek, ale současně veliký dar. Tak je milujme a důvěřujme sobě i jim, že je všechno tak, jak má být.
Někdy je čas konat a někdy jen být a dívat se. A kdy tak a kdy onak je právě ta bdělost, z níž se může zrodit moudrost. A hlavně ať v tom všem je lehkost, radost a humor. Děti milují blbosti, tak s nimi blbněte. Já si teď to blbnutí s nima jako babička moc užívám.
Píšete divadelní hry. Co je pro vás při tvorbě podstatné?
Potřeba být sama s příběhem. Nejraději mám, když mohu někam na chvíli zmizet a nezabývat se ničím jiným než příběhem. Ať už jsou mé nebo dělám dramatizaci.
Teď zrovna jednu připravuju. Heidi děvčátko z hor. Mám tu knížku od dětství a myslím, že právě teď nastal ten správný čas ji uvést i na jeviště. Je v ní silný příběh, krásné opravdové vztahy jak mezi lidmi, tak i k přírodě.
A o čem přemýšlíte?
O čem přemýšlím? Zrovinka jsem myslela na to, že moje maminka šla v mém věku už do důchodu. A já mám naopak pocit, že teprve teď začínám. Cítím v sobě sílu a velikou chuť tvořit. A z toho mám obrovskou radost. I tělesně se cítím lépe než před deseti lety. Tak doufám, že mi to vydrží. Naplánovala jsem si totiž, že své 100 narozeniny oslavím v kruhu rodinném i divadelním. Takže mám skoro polovinu života ještě před sebou a to dokonce tu moudřejší. Moc se na vše těším!
