„Kubíku, nebouchej těmi dvířky od pračky, nechci kupovat novou pračku,“ říká tatínek.
Bouchání se stupňuje a prosba se opakuje. Nezasahuji, protože jednak mám pusu plnou zubní pasty a druhak je mi jasné, že čím víc budeme zakazovat, tím víc bude syn bouchat.
Situace je neúnosná a tatínek se dožaduje mého zásahu.
Zavírám dveře do koupelny.
„Kubíčku, zavřu ty dveře, protože nechceme mít všechno obouchané, a ty mi pověz, co tě tak rozzlobilo.“
Je mi jasné, že naše reakce se mu nelíbila, ale také nevím, jakou by očekával, a tak to nechám na něm.
„Dobrá, já budu Kubíček a budu bouchat dvířky od pračky. A ty budeš tatínek a ukážeš mi, jak bys chtěl, abychom se v takové situaci chovali.“ Syn je nadšený a jde za mnou do koupelny.
„Bouchej víc,“ nabádá mě.
Dobrá, bouchnu trochu víc. Vtom syn přiskočí, zatarasí svým tělíčkem dvířka od pračky a výhružně se na mě podívá. Pak mě pohladí po tváři, obejme a řekne: „Mám tě moc rád, Kubíčku.“
Neubráním se slastnému úsměvu. Jo, takhle řešit spory je prima. A tak od toho dne slyšíme na každou naši dobře míněnou radu, výtku nebo připomínku vždy stejnou odezvu: „Mám vás moc rád.“
A proč to všechno píšu?
Protože už nějaký ten pátek používáme výměnu rolí v nejrůznějších situacích. O jedné takové jsem psala na své facebookové stránce.
Těch situací je nespočet!
„Kubíčku, prosím tě, neskákej po mně, chci se v klidu dívat na televizi.“
„Kubíčku, otevři pořádně pusinku. Zoubky je potřeba čistit. Jinak budeme muset k panu doktorovi. Nesměj se, ať ti můžu vyčistit tady tu černotu.“
„Máš špinavé vlásky, musíme je umýt. Neboj, to nic nebude. Chceš je umýt pejskem (šampon), mýdlem nebo vodou?“
„Trampolínu musíš zapínat. Neplakej. Vezmu tě nahoru a otřu ti slzičky.“
„Musíš to sníst, chtěl jsi to, jinak bychom to museli dát pejskům.“
A co je na výše uvedených příkladech zvláštního? Nic moc, jen to, že všechny věty pronesl náš syn v roli maminky nebo tatínka.
Vždy, když už si nevím rady, dám možnost synovi, aby mi nebo nám ukázal, co potřebuje a jak by chtěl, abychom se v takové situaci zachovali. V ten okamžik synovy oči zajiskří, hlavička začne šrotovat a syn mění svůj postoj a vysvětluje nám, proč to nebo ono není možné, jak by se to dalo vyřešit, jak bychom se mohli domluvit.
Syn: „Řekni: já tě budu zlobit.“
„Budu tě zlobit.“
„Tak to já půjdu pryč.“
Syn odchází a ještě ve dveřích se otočí: „Řekni: já půjdu a budu tě zlobit.“
„Půjdu a budu tě zlobit.“
„Tak to teda nesouhlasím!“
Odejde. Uměle vytvořený konflikt je zažehnán…
Za více než tři roky, co je syn na světě, jsem neobjevila kouzelnější způsob, jak se synem vyřešit jakoukoliv situaci.
A co je na tom všem tak úžasného?
- Už nemusíte přemýšlet, zda se k vašemu dítěti chováte partnersky. Jasně to uvidíte a pocítíte.
- Dáte mu možnost podívat se na situaci z druhé strany.
- Jeho mozkové závity budou pracovat na plné obrátky při vymýšlení argumentů pro vaše výmysly.
- Uvidíte, jak vám samotným v některých situacích v roli dítěte nebude dobře. V jiných naopak zjistíte, že si děláte zbytečné starosti a vaše dítě situaci vnímá naprosto v pohodě.
- Dítě si samo volí předmět sporu a navrhuje řešení.
- Učí se hledat spravedlivé řešení tam, kde doteď vyžadovalo jen svůj prospěch.
- A hlavně! Vyhnete se zbytečným nedorozuměním, třenicím, kňourání a odmlouvání.
Vyzkoušejte sami a ručím vám za to, že objevíte mnoho dalších výhod výměny rolí. Navíc si u toho užijete spoustu zábavy, blízkosti a porozumění se svým dítětem.
