V minulém článku jsem psala o tom, jaké úžasné možnosti a dary nám děti přináší. Cítila jsem jasně, že tohle miminko mi přináší dar největší – dar lásky, umění milovat a přijímat.
Přichází první lekce ve vztahu. Cítím se nepotřebná, nemilovaná… Tato lekce je pro mě obzvláště náročná. Týden probrečím.
Copak se dá tak těžkou lekcí projít? Ptám se sama sebe i miminka. A nejednou i tam nahoru.
O čem že tu mluvím? O lekci bezpodmínečné lásky… A navíc k člověku, který je mi tak blízký.
Už jste se nad tím někdy zamysleli? Co znamená bezpodmínečná láska? Ta dokonalá božská láska?
Až teď vidím, jak je pro mě náročné přijmout milovaného člověka bez podmínek, když uvnitř mě pláče dítě. Ne to, které nosím pod srdcem, ale mé vnitřní dítě. Ta malá Lucinka, která se tolikrát cítila zraněná…
Cítím se tak ublížená. Pořád vidím chyby toho druhého. Přece kdyby mě ten člověk měl opravdu rád, tak by přece…
Podmínka, podmínka, podmínka…
Pořád pláču a moje vnitřní dítě má tendenci utápět se ve vlastní lítosti. Je mi smutno a v duchu si chystám monolog. V tomto si musíme udělat jasno. Řeknu druhé osobě, co cítím, mám to perfektně připravené.
Je to tady. Konečně je příležitost. V hlavě si naposledy srovnám všechny myšlenky. Než se ale má ústa otevřou, stane se něco nečekaného.
Prázdno, mlčím, nic neříkám, jen jsem.
To je ta chvíle, na kterou jsem se připravovala. Zaplaví mě vlna bezpodmínečné lásky. Pláču. Tentokrát ale nepláče moje zraněné já.
Pláču, protože najednou vidím očima toho druhého. Cítím zdánlivou bezvýchodnost jeho situace. Cítím jeho potřeby i zranění současně. Najednou nejsem ani zraněná, ani nemilovaná, prostě JSEM.
Cítím jen bezbřehou lásku.
Od této chvíle si jí všímám a začínám uzdravovat na hlubší úrovni i další vztahy.
Děkuji ti, miminko, že jsi mi přineslo tuhle lekci. I když jsem měla zpočátku pocit, že je nad mé možnosti, ukázala mi neuvěřitelnou sílu lásky.
Lásky, která nevlastní, nedělá si nároky, nevyčítá a neočekává. Prostě JE.
Další lekce přichází vzápětí. Lekce, kterou vnímám jasně – postavení sebe sama na první místo.
Cože? Sobecky postavit sebe na první místo?
Odjíždím na vysněný kurz. Po čase stráveném na kurzu si hodlám užít čas s rodinou, která mě doprovází. Místo pohody se ale objevuje rýma, pobolívá mě v krku.
Nebyla jsem nemocná ani nepamatuju a zrovna, když čekám miminko, mám stonat? Jsem z toho rozladěná. Obracím se k přírodní léčbě. Okolnosti ale jako by byly proti mně. V horách se rodině nepodaří sehnat potřebný lék. Snažím se nemoc zvládnout silou vůle, ale jsem nějaká „zaseklá“.
Volá kamarádka. Několik měsíců přemýšlela o tom, že mě požádá o obrázek a komunikaci, ale až teď se odhodlala. Potřebovala by to rychle, protože jedna otázka se týká záležitosti, která se musí vyřešit nejpozději ve čtvrtek.
„Ale my se vracíme domů až v neděli.“
„Dobrá, udělám to pro tebe,“ slyším, jak říkám do telefonu a pouštím se do díla.
Na obrázek pro mě a na mé uzdravení mi už síly nezbývají. Nesednu si, abych nakreslila obrázek na vlastní uzdravení a posílení. Naprosto vyčerpaná ťukám do klávesnice, abych kamarádce přepsala vzkaz pro ni.
V první zkoušce jsem neobstála. Jako bych snad měla pocit, že ti druzí jsou vždycky důležitější než já. A jejich problémy stojí nad mými…
Přichází nová zkouška a nová neodkladná komunikace na dovolené. Tohle na vesmíru opravdu miluju. Když neobstojíme ve zkoušce jednou, dá nám možnost udělat reparát.
A já opět propadám na plné čáře.
Domů odjíždím s parádní bolestí v krku, chvílemi mě popadá dušnost.
Na vlastní kůži cítím, že neumím sama sebe postavit na první místo. Neumím druhé odmítnout. Tentokrát ale nejde jen o mě. Jde taky o miminko, které nosím pod srdcem. Má k tomu také co říct. A že nemlčí.
Až později mi dochází význam této úžasné lekce. Kdybych totiž svoji nemoc nevnímala jako ohrožující pro miminko, nejspíš bych ji tolik neřešila. Ale ve spojení s miminkem chápu význam sdělení jasně.
Když chráníš sebe, chráníš i své miminko.
To si budu pamatovat. Teď už vím, že postavit sebe na první místo není sobecké, ale nutné. Nemůžu druhým pomoci, dokud já sama nejsem v pohodě. Nemůžu chránit své děti, pokud neumím ochránit sebe sama.
Na své cestě se posunuju zase dál. Díky miminku, které mi ukazuje možnosti, jak růst.
Sotva to pochopím, přichází další lekce. A i když se třetí lekce týká vytyčení si láskyplných hranic, teď už vidím, že všechny lekce mají společného jmenovatele. Je jím láska a postavení se na první místo. Objevují se u mě další potíže a stejné symptomy má i náš syn.
Opět chápu, že pokud se neumíme postavit sami za sebe, nenaučíme to ani naše děti. Jsou to skvělí motivátoři. Posouvají hranice našich možností.
Kreslím si obrázek s názvem Naslouchání a přichází mi jeho význam. Vidím, jak se některými lidmi nechávám ovlivňovat, strhávat, jak mi v tom není dobře. Vnitřně se trápím, ale navenek se neozvu.
Najednou vidím svoje chyby – očekávám, že druzí pochopí, jak se cítím, že budou ohleduplní, vstřícní… Ale nejsou. Problémy přetrvávají a já konečně řeknu DOST. Začnu si nastavovat hranice a jako zázrakem zjišťuju, že se chování okolí mění. Už není proti komu bojovat. Nastal mír.
Naslouchat sama sobě je tím pravým uměním. Jedině tak vím, co skutečně chci a můžu to sdělit ostatním. Nemusím čekat, že se dovtípí, co potřebuji.
Všechny lekce s miminkem vnímám tak silně, že prostě nejdou obejít. Jediné, co můžu udělat, je projít jimi a poučená se posunout zase dál. K plnějšímu a radostnějšímu životu.
