Když jsme čekali našeho druhého syna, moc jsem se na něj těšila. Současně jsem si ale připouštěla obavy: Co na to náš prvorozený syn, zatím jedináček? Jak to bude vnímat? Ublíží mu příchod sourozence???
Cítila jsem, že na sourozence je už připravený. Když jsem se ho ale zeptala, odpověděl, že sourozence nechce. Neladilo mi to s tím, co jsem vnímala, a tak jsem se ho zeptala telepaticky. Odpověď mě překvapila: „Není to moje zodpovědnost. Rozhodnutí ohledně dítěte je na vás, rodičích.“
V knize známé autorky Jiřiny Prekopové Prvorozené dítě jsem hledala útěchu. Místo ní jsem ale našla spíš pomyslný hřebíček do rakve.
„Každá matka a každý otec je přesvědčen, že je správné dát každému dítěti stejně lásky. V realitě to ovšem vypadá jinak. Během svého života jsem ještě neviděla žádnou výjimku, ale samozřejmě ji nevylučuji.“
Nedokázala jsem přijmout myšlenku, že nelze všechny děti milovat stejně.
V tomto místě jsem knihu zavřela. Dál jsem nedokázala číst. Hlavou mi znělo: „Dokážu i druhé dítě milovat tak moc jako to první?“
Naštěstí jsem se zrovna měla setkat s kamarádkou. Ta na moji obavu reagovala otázkou: „Víš, že paní Prekopová sama děti neměla?“ Aha, ulevuje se mi. Vlastní zkušenost je nepřenositelná…
Před porodem se setkávám se ženou, se kterou probírám vhodnost domácího porodu. Chce, abych byla připravená na to, co přijde po narození druhého dítěte. V dobré víře mi dává vědět o přirovnání od jedné velmi známé autorky a propagátorky respektujícího přístupu k dětem. A jelikož jsem tuhle větu nečetla přímo od autorky, můžu citovat leda ženu, která mi karty na stůl vyložila.
„Když se narodí druhé dítě, je to, jako by si domů manžel přivedl milenku a přitom ti řekl: Odteď tady s námi bude bydlet, ale neboj, mám vás rád obě stejně.“
A já tyto informace nasávám v těhotenství jako houba. A pak se narodí náš druhý syn. Vědomě se snažíme ponechat prvorozenému vše, co jde, tak, jak to bylo doposud. Přesto je všechno jinak. Kamarádka, která byla se synem v pokoji ve chvíli, kdy se narodil druhý syn, mi řekla: „Ve chvíli, kdy jsem mu oznámila, že se právě stal bráškou, se úplně zarazil.“
Informace druhých nasávám v těhotenství jako houba a mnohdy mě víc straší než pomáhají.
Ještě ten den k nám přišly na návštěvu kamarádky, které mě v cestě za domácím porodem podporovaly. A jedna z nich mi řekla: „Nikdy jsem neviděla Kubíčka tak smutného.“
A je to tady, napadlo mě. Všichni měli pravdu. Možná jsem se přece jenom zmýlila. Syn byl prvních pár dní ukňouraný a já ho hájila před manželem slovy: „Má to těžké, narodil se mu přece bratr.“ Manžel moji námitku ale nebral.
„Kdybychom se mu nevěnovali, tak to pochopím, ale věnujeme se mu pořád.“
Starší syn je ukňouraný a při hraní s kamarádem se dostávají do konfliktu, což se u těch dvou nikdy předtím nestalo. Je vidět, že je syn dost v nepohodě.
Jsem z toho nešťastná. Co teď?
Devátý den po porodu přijde na návštěvu kamarádka s dětmi a řekne větu, díky které se mi rozsvítí: „A co když narození druhorozeného není příčina problému, ale jen spouštěč?“
Světlo v mé hlavě bliká jako maják. Hned po odchodu kamarádky vezmu papír a pastelky a maluji intuitivní obrázek pro prvorozeného. Při kreslení mě mrazí po celém těle. Příčina leží v mužské rodové linii. Jde hodně do hloubky. Vnímám velmi silně, co mi obrázek odkryl.
Ještě mě zajímá, proč se zrovna tohle spustilo právě narozením mladšího?
Skutečnou příčinu toho, proč je prvorozený syn po narození brášky nešťastný, nacházím hluboko v minulosti.
Protože se mladší narodil lotosově, uzavřel pomyslný kruh. Ale tím pádem tíha padla na prvorozeného. Ačkoliv se jako problém jevilo narození sourozence, skutečná příčina problému ležela jinde. Rozumem těžko pochopit, ale významy mi dávají smysl a spojují se jako skládačka s příběhem, který jsem slyšela od manželovy babičky. Poslední dílek skládanky zapadl na své místo.
Vezmu obrázek a položím ho do ložnice, aby mohl na syna působit. Od druhého dne je náš prvorozený syn zase šťastný, spokojený a vyrovnaný. Jako mávnutím kouzelného proutku. Příčina byla vytažena na světlo a uzdravena.
Za několik měsíců leží v naší posteli dva synové, leží vedle sebe, otočení na stejnou stranu a úplně ve stejné pozici. Usmívám se a vzpomínám na věty a zkušenosti dvou autorek. A najednou jsem si jistá, že nedokážu jednoho milovat víc než toho druhého. Prostě je miluji nejvíc, jak umím. Nic víc, nic míň…
Tohle všechno ve mně leželo necelé čtyři roky. Tak dlouhá doba uplynula od narození druhorozeného syna a já jsem každý den vděčná za to, jak krásný sourozenecký vztah kluci mají a jak jsou za něj oba vděční.
Také jsem vděčná za to, že jsem místo naslouchání strachu příčinu problému vykreslila. Kdyby se tak nestalo, mohla jsem klidně ještě pár let žít v domnění, jak to má starší těžké. A víte co? Moje nitro s tímto přirovnáním nikdy nesouhlasilo. Po vlastní zkušenosti je mi vzdálené čím dál tím víc. Přirovnávat něco tak přirozeného jako je narození dítěte k něčemu pro mě tak nemorálnímu jako je milenka, je daleko od mé pravdy.
Cítím, že je potřeba rozlišovat, které informace nám slouží a které ne.
A tak bych vás tímto článkem chtěla podpořit, abyste používali vlastní cit a třídily myšlenky, které se k vám dostanou, na ty, které vám slouží, a pak na ty druhé. Neposlouchat za všech okolností zaručené pravdy, protože ty nemusí platit právě pro vás. Hledejte, co funguje ve vašem životě. Stejně jako já s vámi sdílím to, co funguje v mém životě, abyste se mohli inspirovat a vzít si z toho to, co je užitečné pro vás.
Ačkoliv jsem plánovala porod doma, nebylo tomu tak od začátku těhotenství. Navíc jsem měla v hlavě i možnost, že může nastat situace, kdy bude potřeba jet do porodnice. Přesto, že prvorozený syn ještě nikdy nespal v noci beze mě, přesto jsem ho na případný odjezd do porodnice nepřipravovala. Vnitřně jsem cítila, že kdyby bylo potřeba odjet, zvládne to. Protože do té doby dostal všechno, co potřeboval.
Vzpomínám si na telepatickou komunikaci s jednou malou holčičkou. Rodiče mě kontaktovali. Maminka byla těhotná. Aby prvorozenou připravili na odjezd maminky do porodnice, chtěli, aby holčička začala spát v noci s tatínkem, bez maminky, několik měsíců před porodem. Ta ale nechtěla. V komunikaci vyšlo najevo, že potřebuje co nejdéle mámu pro sebe. Potřebuje se jí co nejvíce nasytit. Potom bude schopná zvládnout i její absenci.
Pro mě je smysluplná příprava taková, jakou s dcerkou podstoupila kamarádka, když ji připravovala na vstup do školky. První týden tam s ní denně chodila. Druhý týden tam s ní chodil její dědeček. Teprve poté byla schopná jít do školky sama. To je ale jiný příklad než ten výše uvedený. V tom by totiž holčička přišla o několik měsíců kontaktu s maminkou jen proto, aby byla připravená na pár dní její absence.
Když jsem čekala druhé dítě, nepřipravovala jsem to první na to, jak to bude těžké, že miminko si nebude hrát… Po porodu jsem zavázala mladšího do šátku, abych měla volné ruce, mladší byl u mě a pro staršího jsem byla plně k dispozici. A když pár dní po porodu přišel starší s postavenými auťáky z lego dupla s tím, že jde zkusit, jestli už si bráška bude hrát, neodradili jsme ho. Neřekli jsme, jak dlouho to nepůjde, prostě jsme ho nechali, ať to vyzkouší.
Při přípravě dětí na nějakou změnu rozlišuji, zda je skutečně připravujeme, nebo zda jim odepíráme předčasně základní potřeba ze strachu, že si později neporadí.
Jedna maminka mě kontaktovala kvůli telepatické komunikaci se slovy: „Víte, připravovali jsme starší na to, jak to bude všechno těžké, ale netušili jsme, že až tak moc.“ Po komunikaci jen řekla: „Příště už bych to udělala jinak, už bych nepřipravovala na nic těžkého. Ona někdy příprava je víc ke škodě než k užitku.“ Pro mě příprava, která má smysl, je zvykání dítěte na školku v přítomnosti rodiče, není to ale odepření základních potřeb (např. blízkosti) dřív, než je to nezbytně nutné – jen proto, aby si dítě zvyklo dřív, než je nutné.
Podělila jsem se s vámi o náš příběh a příběhy dalších maminek ze dvou důvodů. Jednak pro inspiraci. Ale hlavně pro to, abyste hledali, co funguje vám a vašemu dítěti a nenásledovali slepě cizí cesty. A pokud vás zajímá, jak můžete ještě hlouběji porozumět sobě a svému dítěti, klikněte na obrázek pod textem. 🙂
