Jednoho máme doma. Teda minimálně se tak jmenuje kniha v naší knihovně, kterou jsem nikdy nečetla. Mám pocit, že podle měřítka některých lidí bychom jednoho malého doma mít mohli. Jak řekla včera babička: „Tomášek si umí vykřičet, co potřebuje.“ Jenže babička nevidí, co vidím já. Že kolikrát nemůže, musí počkat, nesmí, i když by třeba mohl…
Je taková nátura, jak bych to popsala… Asi nejpřesněji slovy kamarádky, která mi nedávno napsala do sms a mě to moc pobavilo: „A Tomášek, to je teprve hozená rukavice!“ 😊 Jo, to je přesně on. Jako nezávislému pozorovateli se mi to moc líbí. Má můj obdiv. Ta tvrdohlavost, rozhodnost, vytrvalost, neoblomnost… Ale jako rodič, no je to někdy oříšek. 😊
Jenže poslední dny to začíná zacházet do extrému. Večer jsem už unavená a nechce se mi zvednout jít pro knížku.
„Ne, přines ji ty,“ zlobí se syn. Je unavený. Vím to, jenže já jsem taky unavená. Dám přednost svému pohodlí. Syn usne raz dva. Jenže neuplyne ani půl hodina a syn se budí s pláčem. Odstrkuje mě od sebe. Očividně se zlobí. Doufám, že se mu jen něco špatného zdálo. Ale vím, že ne. Zlobí se a pořád zlostně opakuje: „Mamijo!“ (To jsem já. 😊)
Jednou dokonce: „Kubijo!“ (To je bráška. 😊)
Ve dvě v noci je křik nesnesitelný. Starší syn nemůže spát, mladší nechce odejít do obyváku. Nakonec vstáváme všichni.
Syn křičí: „Udělej to!“
Nechápavě se ptám: „CO?“
„UDĚLEJ TO!“
„Co ale?“
„NEBUDU TI RADIT!“
Teda, řeknu vám, to je ve dvě v noci oříšek i pro telepata. 😊
Syn se vzteká a s každou mojí nejistotou jeho křik nabírá grády. Trvá půl hodiny, než se uklidní alespoň natolik, aby se napil vody. „Co to je?!“ běží mi hlavou. To jsem ještě nezažila. To je síla. Pak jde kolem počítače a vysloví přání pustit si nějakou pohádku. Mám z toho radost. Doufám, že se mu při koukání zvedne nálada, abychom se mohli všichni vrátit do postele.
Po více než hodině vzhůru můžeme jít spát. Před osmou se scénka opakuje.
„UDĚLEJ TO!“
„CO?“
„NEBUDU TI RADIT!“
A je to tady. Totálně špatná výchova. Syn nám přerostl přes hlavu. V hlavě mi vyskakuje balíček myšlenek. Slyším babičku: „Mě na něm tak zlobí, jak on neslyší a udělá to vždycky po svém.“ Teda, jestli já si tu knihu o tyranovi tehdy přece jen neměla přečíst. To je opravdu moc. Kam jsme se to dostali? Je potřeba nasadit tvrdou léčbu.
Musím být razantní. Dnes bude den podle Tomáška!
Dřív jsme tyhle dny mívali, ale teď už dlouho ne. Je potřeba vrátit je do hry.
„Dnes je den podle tebe,“ říkám Tomáškovi.
Syn neváhá. Vyrážíme do obchůdku naproti. Tolik sladkostí! Paní prodavačka se nestačí divit a mě berou mdloby ještě ani pořádně nezačal den. Hrozná máma! To, že si to koupí, ještě nutně neznamená, že to všechno sní, uklidňuju se.
To bude den!
„Jdeme péct perníčky na Vánoce,“ oznámí mi syn. Pak jde chystat vánoční pohoštění. No jo, Vánoce skoro za dveřmi… (Je červen. 😊)
Vytáhne soupravu po mojí babičce.
„Na tomhle talíři bude meloun na Vánoce, ten Kubijo nejez,“ říká bráškovi.
„Ale do Vánoc se zkazí!“ brání se starší syn.
„Dnes je den podle mě. Z toho druhého talíře jíst můžeš.“
Chvilku jsem fakt zpruzená.
„Mě ten den podle tebe fakt nebaví.“
Synovi se nechce ven. Jenže pak začne chystat svůj nový obchůdek a chce jít roznášet letáčky na ulici. Najednou je venku vcukuletu!
To se mi fakt nechce! To je teda den, totálně jsem tu výchovu nezvládla.
Jenže pak vyrazíme. A ono je to boží! Ano, ti, kteří četli příspěvek na facebooku, je to přesně ten den, kdy si syn založil obchod a chtěl roznést letáčky. Den, kdy upekl perníčky, namaloval čtyři obrazy a udělal čtyři svíčky pro svůj obchod. A ty svíčky jsem v osm hodin večer opravdu už dělat nechtěla!
Chtěla jsem se z toho vykroutit.
Syn se ale nedal: „Je den podle mě!“
„Jo, jenže ten už skončil, teď je večer,“ začínám být rozmrzelá.
Ale tak jo, zvedla jsem si morálku a šla do toho. Výroba byla parádní! A celý den byl parádní. Nálada se mi každým okamžikem zvedala víc a víc.
„Maminko, já tě miluju,“ řekl mi syn u výroby svíček a objal mě.
„Ty mi to neříkáváš,“ usmála jsem se. Napětí povolilo. Jeho očička zářila.
„To jsi potřeboval, že? Den podle tebe.“
„Jo.“
To byl ale skvělý den!“ uznala jsem.
Tak, a zítra bude den podle Kubíčka a v sobotu podle mě. I když té sobotě moc velké šance nedávám. 😊
V noci spal syn klidně. A byl rozzářený i další dny. Pořád je.
A co jsem vám tím chtěla říct? Jestli myslíte, že to, že jsem dokonalá máma, tak to ne. Pokud máte špetku rozumu, je vám jasné, že nejsem.
Chtěla jsem vám říct, že je možné, že když máme strach a pocit, že je potřeba zatáhnout za ruční brzdu, zatnout tipec, zatlouct hřebíček nebo nevím, možná naše dítě (a my samozřejmě taky!) potřebujeme pravý opak: povolit, dovolit, obejmout, a možná i překročit sám sebe a slevit ze své pohodlnosti, protože se nám to mnohonásobně vrátí. A našim dětem taky.
Pokud vás zajímá, jak to dopadlo s tím talířem melounů na Vánoce? Asi se snědl, žádné zbytky jsem nenašla. 😊
A jestli si chcete něco koupit od malého tyrana, můžete tady, já mu ten zisk ráda předám. 🙂
