Proč neříkat větu: Jak se říká?

Zrovna dnes v naší kuchyni spadla přísavka z lednice. Syn zareagoval hbitě: přiběhl do kuchyně, zvedl přísavku ze země a dal ji zpátky na lednici. Pak se na mě otočil a zeptal se: „Jak se říká?“

„Děkuji,“ odpověděla jsem. Jsem totiž bezpochyby slušně vychovaná!

Nutno podotknout, že doma synovi tuto otázku nepokládáme. Ale ano, dovtípili jste se správně, někde ji určitě slyšel. A nejednou!

Ano, občas tuto větu syn zaslechne. Poprvé byl hodně překvapený, musela jsem mu situaci vysvětlit: „Víš, Kubíčku, paní čeká, že řekneš: prosím.“

Tedy takto vysvětlujeme situaci s cizími lidmi. Před babičkou a dědečkem si postačíme s familiárním: abrakadabra. 🙂

 

Ne, papouška ne!

Chytáte se za hlavu a myslíte si, že mně přeskočilo?

Vysvětlím vám na příkladu, proč nenabádám syna k tomu, aby říkal: prosím a děkuji.

Mám ještě v živé paměti naši návštěvu obchodu, byl zrovna Den dětí. Paní v obchodě se krásně usmívala a podávala malému chlapci pytlíček dětského čaje.

„To máš od nás jako dáreček.“

„Jak se říká?“ zasáhl otec chlapce. „Děkuji,“ nezaváhal syn.

Poté podala paní prodavačka chlapci malou čokoládku.

„Jak se říká?“ nedal se otec. Asi skleróza, blesklo by mi hlavou, kdybych byla dítě.

Ani dítě nezaváhalo: „Děkuji.“

A do třetice. Už nevím, co paní chlapci podávala a už mě ani nebaví psát potřetí, cože si to krásného řekli.

Ne, papouška ne! Náš syn má přece svoji hlavu!

 

kuba 1211A

 

Ano, občas syn zaslechne: Jak se říká? To proto, že ne vždy řekne před druhými lidmi: prosím nebo děkuji. Ale říká to velmi často a říká to od srdce. Sotva začal mluvit, řekl babičce: „Babičko, děkuji za chlebík,“ a babička byla v sedmém nebi, protože tohle nečekala! Bylo to přímo od srdce. 🙂

Kdyby nás doma někdo pozoroval, mnohokrát by se zasmál:

Podávám synovi příbory a on za každým podaným příborem řekne: děkuji.

Chytnu ho do náruče, když skáče z postele, a on mě odmění slůvkem: děkuji.

Pohladím ho a on řekne: děkuji.

Jestliže ho někdo vidí chviličku a zrovna požaduje slůvko děkuji, když ho syn neřekne sám od sebe, připadá mi to jako vytržené z kontextu.

 

A skutečný projev zdvořilosti?

Jsem v kuchyni a slyším, jak se dědeček ptá syna: Jak se říká?

„Abrakadabra!“ volám z kuchyně. (Ano, vím, že plést se do cizích hovorů je neslušné, ale někdy si nemůžu pomoct!) 🙂

Za necelých pět minut říká dědeček svému vnukovi: „Podej mi to kladívko.“

„Jak se říká?“ volám z kuchyně a to pletení se do cizích hovorů mě začíná bavit. 🙂

 

IMG_8103A

 

Ještě to stejné odpoledne chci tvořit.  Vím, že to se synem nebude snadné, ale jsem netrpělivá, a tak to risknu.

Po chvilce už vím, že to nebyl nejlepší nápad, a tak vše nechávám být a odcházím do vedlejšího pokoje, abych si zachovala poslední zbytky zdravého rozumu. 🙂

Syn běží za mnou.

Nakvašeně se ptám, proč běží za mnou, byla bych radši sama!

„Chci tě obejmout,“ volá syn a napřahuje ke mně svoje tříleté kouzelné ručky.

„Promiň, maminko, můžeš se vrátit, Kubík už tě nebude schválně zlobit.“

Naštvaní je pryč jako mávnutím kouzelných ruček a moje nitro zaplavuje pocit štěstí, vděčnosti a lásky.

Můžeme děti učit říkat slůvko: promiň. Ale měli bychom se od nich naučit, jak se od srdce omluvit druhým!

Byla jsem slušně vychovaná, rodiče mě naučili říkat: prosím a děkuji, přesto přese všechno si nepamatuji jednu jedinou situaci, kdy by se omluvili, když udělali chybu. V naší rodině jsem se omlouvat nenaučila. Učím se to až teď, v dospělosti. A mám k tomu skvělého učitele, našeho syna!

 

IMG_1132A

Proč se takto chováme?

Napadají mě dva důvody, proč dítě upozorňujeme na to, že je třeba děkovat a prosit.

Prvním důvodem je naše obava, že z dítěte vyroste nevychovaný jedinec, pokud nebude prosit a děkovat. Jestli je to i váš případ, můžete si zhluboka oddychnout. Tohle opravdu není závislé na tom, zda dítě nutíme opakovat slova: prosím a děkuji.

Děti totiž učíme dnes a denně, učíme je svým příkladem. Můžeme se snažit sebevíc, a děti stejně nebudou dělat to, co jim říkáme, aby dělaly, budou dělat to, co vidí, že děláme my!

Pokud jste se nenašli na předchozích řádcích, zkuste si položit ruku na srdce a zeptat se sami sebe, zda spadáte do druhé skupiny. A to je skupina těch, kterým prostě a jednoduše vadí vyjít vstříc někomu, kdo slušně nepoprosil, nepoděkoval.

V takovém případě není nic jednoduššího než místo zaklínadla: Jak se říká? říct prostě a jednoduše jak to máte vy.

„Víš, nerad/a pomáhám někomu, kdo mi neřekl slůvko: prosím…“

 

Skutečná podstata věty: Jak se říká?

Ukážu vám svůj úhel pohledu.

Z čistě jazykového hlediska je věta: Jak se říká? větou tázací. Děti jsou úžasné bytosti, které nás mají nade vše rády, a když se zeptáme na něco, co nevíme, nebo na co si nemůžeme vzpomenout, přispěchají nám rády na pomoc.

Jak se říká? Položíme otázku. A co myslíte? Už vám to začíná docházet?

Ano! Dostaneme odpověď!

Prosím, děkuji… Tak se říká u vychovaných jedinců. Otázka byla zodpovězena, hurá!

Ale kde je skutečný projev zdvořilosti?

Tak na tuto otázku odpověď neznám…

Víc než slůvka – prosím a děkuji – totiž vnímám, co a jak mi dítě sděluje. A vlastně nejen dítě!

 

kuba 189

A že byste pro jistotu přece jen rádi znali kouzelné slůvko?

Moje teta pracuje za pokladnou v hypermarketu. Jednou k pokladně přistoupil muž se slovy: „Pytlíky.“

Teta se zeptala: „A kouzelné slůvko?“

Muž se na pár vteřin zamyslel a pak na to přišel!

„Čáry máry pytlíky.“ 🙂

 Nezbývá než dodat: kdo se moc ptá, ten se moc dozví. 🙂

IMG_1056C

Záleží jen na vás, zda chcete, aby vaše děti bez rozmyslu papouškovaly naučené fráze, aby dosáhly svého, nebo jim dáte čas, aby se tady na tom světě nejdříve porozhlédly, a používaly projevy zdvořilosti z hloubi vlastních srdcí.

Sdílet článek

Share on facebook
Facebook
Lucie Vlachopulosová

Lucie Vlachopulosová

Specializuji se na telepatickou komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků a pomáhám ostatním, aby porozuměli nejen dětem, ale především sami sobě.

Můj příběh...

Nejnovější příspěvky

Lucie Vlachopulosová | © Copyright 2022 | Patrikorsak.cz |