„Chtěl bys radši tu ovečku, nebo tuhle želvu?“ ptá se manžel u stánku s hračkami syna.
„Ovečku,“ odpovídá jistě syn. „Seš si jistý?“ ptá se znovu manžel. „Nechtěl bys radši tu želvu?“
Tak takhle to u nás vypadalo, když jsme nenápadně chtěli dostat syna tam, kde jsme ho chtěli mít. No prostě se nám víc líbila želva. 🙂 Naštěstí syn se nedal, a tak si už dva roky vesele hraje s ovečkou.
Už vím, že si musím dávat pozor na přeptávání se syna. Takové situace, které jsem popsala výše, už u nás nenastávají, ale přesto…
Když mě zajímá synův názor a já slyším odpověď, která se mi nezdá, mám tendenci přeptat se.
„Skutečně ti nebude jenom v té mikince zima?“
Je to vážně proces, potřebuji si to hlídat vědomě. Uvědomuji si totiž, co tím všechno můžu způsobit…
Pokud totiž druhým tvrdíme, co je pro ně dobré a co ne, znejišťujeme je a oni tak ztrácí sami sebe. Jako kdybychom říkali: „Teď se musíš rozhodnout správně, tvoje rozhodnutí je otázka života a smrti.“
Ale tak to vůbec není!
Život je jako plynoucí řeka. Řeka, která se nikdy nezastaví. Vše je v neustálém pohybu, i naše myšlenky a názory. Není nic na tom říct za pět minut: „Maminko, já bych si radši tu bundičku oblékl, je mi zima.“ Ale my dospělí to mnohdy neradi slyšíme.
„Vždyť jsem ti to říkal/a!“
V životě je přece správné hledat svoji pravdu, a je možné, že naše pravda se bude měnit stejně jako voda v řece. Je to přirozené a je to v pořádku!
Dovolme si ten komfort měnit své názory, když docházíme k novým poznatkům, měníme své postoje i sami sebe.
Dovolme to stejné i našim dětem, neberme jim právo na jejich vlastní rozhodnutí!
Před lety jsem byla nadšená, když jsem slyšela, že děti manželovy tety oslovují své rodiče křestními jmény. To je tak kamarádské! běželo mi hlavou.
A teď? Máme nádherného tříletého syna a já bych nechtěla, aby mi říkal jménem. Jménem mě může oslovovat kdekdo. Ale maminko, tím nádherným – energeticky neuvěřitelně silným slovem, tak přesně takovým na mě volá jen náš syn. A já se o ten krásný pocit nenechám připravit!
Pokud se druhých takto neustále vyptáváme, jsem přesvědčená o tom, že jednou možná budou stát nad kraslicemi na velikonočním trhu a budou prosit, stejně jako moje maminka, o pomoc s výběrem té pravé kraslice, jako by to byla otázka života a smrti.
Jenže když se neumíme rozhodnout v malých záležitostech, nebudeme to umět ani v těch velkých.
Dovolme sobě i druhým říct vlastní názor, a dovolme jim ho změnit, až nastane ten pravý čas…
