Já z těch našich kluků jednou zešílím. Chovají se k sobě jako psi. Přijdu z práce a potřebuju si chvilku odpočinout. Copak to ale jde, když na sebe křičí jak paviáni?
„Co se zase stalo, Péťo?“
„On mi vzal auto!“ křičí ten starší a prstem ukazuje na mladšího.
„A to ječíš kvůli takové blbině? To se nemůžete jednou domluvit?“
Péťa leží večer v posteli. Povídá si se svým oblíbeným auťákem.
„Dnes byl strašný den. Ve školce máme děsně zlobivého kluka. Pořád mi bral hračky. Bojím se bránit. Když mi vzal hračku asi popáté, už jsem se vážně rozzlobil. Chtěl jsem na něj zakřičet: Já si s tím auťákem hraju! Ale nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo. Cítil jsem, jak mě začínají pálit oči. Nechtěl jsem před ním brečet. Vysmál by se mi. Popotáhl jsem nosem a šel pryč. Musel jsem se hodně snažit, ale nakonec jsem vůbec nebrečel!
´To muselo být opravdu hrozné,´ řekl by auťák, kdyby měl pusu.
„Opravdu jsem se snažil,“ dodal chlapec směrem k auťáku. „Byl jsem fakt statečný. Ve školce jsem dnes nebrečel ani jednou. Jenže když mi pak doma bráška vzal auto, už jsem to nevydržel a rozbrečel jsem se. Dokonce jsem na něj zakřičel: ´Nesnáším tě!´ Přitom to není pravda. Myslel jsem, že se budu moct vyplakat u mámy, ale maminka se na mě rozzlobila. Zlobila se, že brečím kvůli hlouposti. Přitom to vůbec není hloupost! Celý den mi někdo něco bral! Myslel jsem, že mi aspoň maminka bude rozumět,“ řekne chlapec, ale pak už neřekne nic. Usne.
„Ta moje holka celý den křičí. Já mám ráda svůj klid. Já si opravdu nejvíc odpočinu, když je ve školce. Když jsem u ní, dělá strašné scény. Přitom s manželem i s mými rodiči je v pohodě. Už se na ni začínám zlobit. Někdy se neovládnu a dám jí na zadek. Potom mě to mrzí ještě víc. Ale copak se ty její scény dají vydržet?! Mám pocit, že mi to dělá naschvál!“
Dcerka se snaží usnout. Moc jí to nejde. Za celý den se toho stalo tolik, že se nemůže zklidnit, ať se snaží sebevíc. Navíc ji drží za ruku maminka a ona z ní cítí zlost i netrpělivost současně. Už by radši spala, ale copak se dá takhle usnout?!
Hlavou se jí honí spousta myšlenek. Ve školce se snaží být hodná holčička. Paní učitelky jsou milé, ale nemá k nim takovou důvěru jako k mamince. U babičky a dědy je to taky prima. Ale oni nemají rádi, když se zlobí, a tak se snaží být jako velká holka. Snaží se ovládnout. Mladší bratříček často pláče. Někdy je toho na ni hodně. Chtěla by křičet, chtěla by to ze sebe všechno vykřičet. Myslela si, že u mámy bude v bezpečí. Ta ji přijme se vším všudy. Takovou, jaká je. I když se zrovna zlobí. To mámy umějí. Přece jsou si s dětmi nejblíž. Ona mámě věří. Jenže mámu její brečení a vztekání zlobí. Copak už u ní nejsem v bezpečí? pomyslí si holčička, zase se odkope a obrátí na druhý bok.
´Prosím tě, zavři už oči a spi, mám ještě spoustu práce.´ To maminka už neřekne nahlas. Jen si to myslí. Je toho na ni taky hodně.
Kamarádka se mi svěřuje nešťastným hlasem: „Už od chvíle, kdy jsme přijeli z porodnice, hodně brečí. Dám ho tátovi nebo babičce a hned se zklidní. Mám pocit, že jsem jako máma selhala. Copak mu u mě není dobře?“
Máte někdy pocit, že vám vaše dítě dělá naschvály? Se strejdou nebrečí, zato když je s vámi, řve jak pavián? A přitom jen kvůli tomu, že si natlouklo koleno? Jak je možné, že se strejdou není taková citlivka, kdežto s vámi všechno zveličuje?
Zkuste se na to podívat očima důvěry. Co když vás vaše dítě nechce zlobit. Nechce vám ubližovat. Ono vám věří! Věří, že u vás si může dovolit být samo sebou, upustit trochu páru. Vyvztekat se bez toho, aniž byste ho odsoudili nebo přestali milovat. Vaše dítě vám prostě věří. Zkuste si na to vzpomenout ve chvíli, kdy vám bude připadat, že dělá největší scény právě ve chvíli, kdy je s vámi. Možná je to právě proto, že VÁM prostě VĚŘÍ…
Příště trošku z jiného soudku. Můžete se těšit na spuštění prodeje mé nedávno vydané knihy Duhové přátelství. Kniha pro malé i velké, do které se může kreslit. Teda vlastně, do které se musí kreslit. 🙂
