Kdybych se rozkrájela, jemu se stejně nezavděčím! Pořád je nespokojený!

Emoce. Emoce. Emoce.

Už jsem o nich psala. Jak je důležité nechat děti, aby se mohly vztekat, když potřebují. Plakat, kdy se jim chce. Nepochybovala jsem o tom, že jsem jasná obhájkyně svobodně projevovaných emocí.

Posledních pár týdnů ale u pětiletého syna pozoruji stupňující se projevy nespokojenosti. Také záchvaty vzteku jsou silnější, přesněji řečeno, silné jako nikdy předtím.

Jako vždy od narození druhého syna nejprve pohledem zavadím o něj. Nechybí staršímu moje pozornost? Snažím se být co nejvíc s ním. Mým největším pomocníkem je šátek. Tak může mladší Tomášek v klidu spát u mě a já se můžu plně věnovat staršímu Kubíčkovi. 

Situace se ale nijak nelepší. Naopak, mám pocit, že je ještě horší.

A pak přichází oslava mamčiných narozenin. Připravuji na ni olympiádu pro děti. Za každý splněný úkol malá odměna. První odměna a reakce Kubíčka: „Hm, dobrý.“ Přitom jsou to samolepky, které si tak přál!

Další odměna… „Když já jsem chtěl ten zelený balónek, ne žlutý!“

Mám potřebu situaci zachraňovat. „Koupím ti i zelený,“ říkám a přitom se v duchu uklidňuji, že na jednom balónku přece nesejde. Přesto ale niterně cítím, že moje chování není v pořádku.

„Já ho chci ale hned,“ reaguje on.

Další odměna a já pro klid v duši nechávám Kubíčka, nejmladšího účastníka olympiády, vybrat jako prvního. Vybral si modrý zvýrazňovač. Uf, ještě jsem si ani nestihla oddychnout, když se po chvíli ozvalo: „Já bych chtěl radši ten zelený!“

Jeho nešťastný výraz v obličeji mě přiměje, abych za další bonusy vyměnila zelený balónek i zvýrazňovač. Teď už bude Kubíček konečně spokojený, říkám si a svoje chování v duchu obhajuji tím, že to byla přece moje chyba –  měla jsem koupit všechny balónky stejné barvy. I zvýrazňovače. To dá rozum.

Poslední disciplína. Kubíčkova nespokojenost. Cítím se bezmocná a z té bezmoci se ze mě líhne typicky dospělácká věta na spratkovité chování syna: „Já se tady snažím a tobě je to pořád málo!“

Z vlastní bezmoci začínám útočit na syna. Vidím v něm „věčně nespokojeného“ nepřítele.

Kubíček pokyvuje hlavou: „Ne, dobrý.“ Jako že je všechno v pořádku, přitom jeho nespokojenost je téměř hmatatelná.

Po oslavě uložím obě děti do postele a i když bych si už přála taky spát, synova několikatýdenní nespokojenost mi to nedovolí. Vylezu z postele a jdu si nachystat papír a pastelky. Ještě se pastelka nedotkne papíru, když mi to konečně dojde! Nedovoluješ synovi prožít zklamání!

Na pastelky už nesáhnu. I bez nich popíši vzkazem celý papír. To hlavní sdělení je ale pořád obsaženo v první větě.

Bojím se nechat syna prožít zklamání!

Více než slovy to cítím v pocitu. Vnímám syna, který nepotřebuje ani zelený balónek, ani zelený zvýrazňovač. Potřebuje mě. Moji přítomnost. Moje přijetí. Přijetí syna i s jeho emocí, která mi není příjemná.

Místo toho je tady ale bezradná máma, která honem hledá řešení. Řešení, které není ničím jiným než náplastí. Ta bolest neuzdraví, pouze překryje.

Je tady máma, která nepřijímá syna se vším všudy. Máma, která nevěří, že si dokáže poradit i s nepříjemnými pocity.

Nedala jsem synovi důvěru, že si dokáže poradit. Se situací i s emocí.

Najednou se všechny dílky z posledních týdnů spojují do jedné skládačky. Synova přehnaná touha pořád si kupovat nové věci a nevídaná nerozhodnost, to všechno vede k jednomu. K pocitu nespokojenosti, zklamání, které touží být projevené.

Nesmírně se mi ulevuje. Najednou cítím, že na mě to nestojí ani nepadá. Nemusím hledat řešení problémů za syna, stačí mu pouze naslouchat a nechat projevit i zklamání.

S pochopením situace přichází úleva.

Ještě v sobě pátrám, proč mi zrovna tato emoce dělá takové potíže. Odpověď přichází vzápětí. Zklamané dítě vnímám jako nešťastné dítě. A nešťastné dítě je pro mě prostě nešťastné dítě. Ne minutu nebo pět. Ale stále. Nešťastné dítě = selhání rodiče. Ach. Tahle domotaná rovnice v mé hlavě způsobila, že jsem synovi nedovolila plně projevit jeho emoce.

Konečně chápu, proč jeho nespokojenost narůstala. Proč narůstala nerozhodnost a touha mít nové věci – to vše mělo vést pouze ke zklamání, které toužilo být projeveno.

Několik problémů a všechny mají jednu příčinu!

Až teď mi dochází, proč se jeho vztek projevoval tak silně. Potlačená emoce si hledala cestu ven. A jestliže nemohla být svobodně projevena, našla si cestu tam, kde svoboda projevu odepřena nebyla – u vzteku.

S mojí úlevou přichází i synova.

Teď už se nebojím, že nebudu schopná synovi poskytnout takovou oporu, aby nepřišlo zklamání.

Teď tady totiž sedí máma, která ví, že tady není od toho, aby ochraňovala dítě před nepříjemnými pocity.

Máma, která tady není ani od toho, aby za dítě hledala řešení.

Sedí tu máma, která ví, že je tady hlavně proto, aby byla.