Začneme příběhem a tréninkem vaší představivosti. Jste připraveni? Tak jdeme na to.
Představte si, že váš muž – pokud jste muž, budete potřebovat trošku víc představivosti 🙂 hodně kouří. Vám to vadí a denně mu říkáte: „Počkej, počkej, tobě se ta cigareta jednou vymstí!“ Muž si z toho ale nic nedělá. Vezmete případ do svých rukou. Domluvíte se s kolegy v práci a parádně to na manžela narafičíte.
Je večer, váš muž se vrací potmě z práce, v ruce klasicky cigáro. Do cesty mu vstoupí několik mužů. „Dej sem cigáro,“ zazní jinak tichou ulicí. Váš muž vytáhne krabičku a z ní vyklouznou dvě cigarety.
„My jsme tři, nevidíš?“ houkne mu cizí muž do ucha a v odlesku měsíce se blýskne atrapa nože. To ale váš muž v té tmě nemůže rozeznat.
Vy si doma v klidu popíjíte teplý čaj a těšíte se, jak se váš muž poučí. Kouřit přece není zdravé, na tom se snad shodneme všichni. Jste naprosto klidná, protože víte, že váš muž je v bezpečí. Vaši kolegové by mu přece nezkřivili ani vlas na hlavě! (No a pokud máte rádi dramatické závěry, vyzujete teplé papuče, hupsnete do kabátu a „náhodou“ manžela zachráníte.)
Udělal by tohle někdo svému milému?
Nejmilejšímu, aby ho napravil? Připadá vám to přitažené za vlasy? Ale kdeže. Vždyť rok co rok hrajeme stejnou habaďůru. A dokonce na vlastní děti!
Namítnete, že vašemu dítěti přece nic nehrozí? A že dobré skutky je třeba odměňovat a zlé trestat?
A co manželovi? Vy jste klidná, protože víte, že vašemu muži nic nehrozí. Jeho strach je ale skutečný.
V jeho realitě se odehrává boj na život a na smrt.
Stejně jako jen vy víte, že vašemu dítěti nic nehrozí. Ono to ale neví. Prožívá skutečný strach. Strach, který pro něj připravili ti, kteří jsou mu nejblíž.
Dítě neuvažuje abstraktně jako dospělí. Řekněte mu, že teď se před jeho očima převléknete za hrůzostrašného čerta nebo jinou příšeru. Převlečte se před ním a pak se ho snažte vyděsit. Věřím, že se vám to podaří.
Loni byl syn pozvaný k našim blízkým na čerta. Rozhodl se, že nepůjde.
„Maminko, nepřijde sem čert?“
„Žádného sem nepustíme.“
Vtom se ve dveřích objeví tatínek. „Šel jsem zrovna ven a před domem byl Mikuláš, čert a anděl. Můžeš jít za nimi.“
Syn vezme tátu za ruku, v druhé ruce mu dodává odvahu plastový meč.
Nebál se ani čerta!
Přichází babička s dědečkem. „Jdeš s námi na čerta?“ (K blízkým, které prve odmítl.)
Syn povzbuzen úspěchem s prvním čertem souhlasí.
Já jsem změnou překvapená, ale rozhodnutí nechávám na synovi.
Po návratu slyším od dědečka: „Byl statečný, dokonce uklidňoval staršího kamaráda, který se bál, že ho čert odnese do pekla.“
A jak to dopadlo?
„Nakonec ho neodnesl,“ říká Kubíček.
Pravda z nich leze pomalu jako z chlupatého čerta.
„Bál se jen na začátku, pak už ne. Je to borec,“ dodává dědeček.
A není to jedno? Mě nezajímá, jestli se bál na konci, na začátku, moc nebo trochu. Prostě se bál a jeho strach byl skutečný.
Když před rokem začal chodit do školky, měl strach. A na tom jsme pracovali. Trvalo několik dní, než strach překonal. A já cítila, jak povyrostl. Překonal sám sebe a posunul se. Ale teď? Překonal strach z čerta, atrapu, NIC…
Druhý den se k tématu čerta vracím.
„Kubíčku, můžeš mi říct, jaké to bylo včera?“
Moc se mu do toho nechce.
„Měl jsi strach?“
„Jo, ale nechtěl jsem ho mít. Chtěl jsem být statečný.“
„Proč ses bál?“
„Nelíbil se mi čert. Musel jsem se na něj pořád dívat.“
Vracím se v mysli do minulosti. Jsem malá a v naší školce je Mikuláš. Teda, ten je vám velký! Vedle něj stojí anděl. Myslím, že se usmívá. Nejsem si jistá, oči mám jen pro Mikuláše. Je tak obrovský a mluví hlubokým hlasem. Do očí se mi derou slzy. Bojím se. Přeberu si balíček a … ještě foto, o úsměvu nemůže být ani řeč, a konečně si můžu sednout mezi ostatní děti.
Dodnes vzpomínám na to, jak se dospělí té fotce smáli. A dodnes nechápu proč. Snad je něco roztomilého na dítěti, které se bojí. Chápu, rodiče věděli, že jsem byla v bezpečí. Jak marnivé dítě, které se bojí pána v bílém plášti. Dodnes cítím nepochopení a smutek. Jak se mohli smát, když já jsem se tak bála??
Ano, dospělí věděli, že mi nic nehrozí. Že je můj strach neopodstatněný. A byl skutečně neopodstatněný?
Kdo si troufne posoudit míru strachu, který prožívá někdo jiný?
Dokážeme předvídat? Dokážeme odhadnout, co v dítěti může vyvolat strach a hrůzu a do jaké míry?
Opravdu chceme a potřebujeme v dětech vyvolávat strach? Mám pocit, že stačí strachy, které k nám přichází svou cestou, nemusíme je vyvolávat uměle. A strašíme děti nejen jednou ročně, ale ten strach živíme celý rok. I náš pětiletý syn si toho všiml.
„Maminko, dospělí děti straší, že je odnese čert,“ řekl mi nedávno.
Svoji lekci jsem vnímala jasně. Každý rok chodí Mikuláš s čertem a andělem a já se nemůžu tvářit, že něco takového není. Proto letos přistupuji k Mikuláši vědomě. Čteme knihu o Mikuláši a den plánujeme po svém. Pozvali jsme kamarády, vyrábíme dárky a těšíme se, až si vyzkoušíme, jaké to je být jako svatý Mikuláš a obdarovat druhé. A strávit s nimi příjemné odpoledne a večer.
A vám i vašim dětem přeji také krásného Mikuláše. Beze strachu. 🙂
