Když se narodil náš první syn, věřila jsem tomu, že spokojené miminko se pozná podle toho, že nepláče. Nikdy. Ano, asi jsem si to vážně myslela. A tak stačilo, aby jen zakňoural a už jsem byla u něho. Uklidnění nacházel u kojení.
Náš syn byl skutečně spokojené miminko. Teprve s příchodem druhého syna se mi do rukou dostala skvělá kniha Slzy raného dětství (Aletha Solterová) a otevřela mi oči.
Věřila jsem, že spokojené miminko se pozná podle toho, že nepláče.
V té době se náš prvorozený dost vztekal (alespoň podle našeho měřítka) 🙂 a já začala vidět a poznávat souvislosti. Pochopila jsem, že dítě nemá moc možností, jak uvolnit emoce, a jedním ze způsobů je právě pláč. Tím druhým je smích. U malých miminek ale jednoznačně převládá pláč.
A i když jsem nikdy nebyla zastáncem toho, zaměstnávat pozornost plačícího dítěte něčím jiným, např. Podívej, tam jede autíčko, nedošlo mi, že kojení samo o sobě bylo takové přepnutí pozornosti a v překladu znamenalo: PLÁČ NE.
Častá bouchnutí a drobné nehody u syna byly pouze spouštěčem dlouho nahromaděného stresu.
A takové dítě, kterému nebylo umožněno projevit plně emoce, a nezáleží na tom, zda se to dělo kojením, dudlíkem, neustálým houpáním nebo jiným způsobem, ty emoce někam zatlačilo. A dřív nebo později podle mě bouchnou. A tak u prvorozeného začaly bouchat kolem čtvrtého a pátého roku.
Jsem moc ráda, že jsem to měla možnost uvidět a byla v těch situacích vděčná, že syn může projevit dlouho nastřádané emoce a neponese si je v sobě dál. Ta jeho neustálá drobná zranění jen volala po tom, aby si mohl vylít frustraci. To, do jaké míry se „nám“ daří emoce projevit a nedržet v sobě, napíšu až příště. 🙂
Nezáleží na tom, jestli odvádíme pozornost dítěte nějakou věcí, houpáním, cumlem nebo kojením. Výsledek je stejný.
A tím vůbec neříkám, že když dítě pláče hlady, nenakojím ho. Nejdřív samozřejmě zjistím, jestli má naplněné potřeby a pokud ano, přijmu pláč.
A jak jsem začala vnímat pláč po narození mladšího syna? Pochopila jsem, že pláč je ozdravný. A tak když syn plakal, držela jsem ho v náručí a naslouchala mu. Byla jsem plně s ním. Nenechala bych malé miminko plakat bez toho, aniž bych ho držela v náručí. Nebo malé dítě, aniž bych mu byla nablízku. Ale nehoupala jsem ho, nestrkala jsem mu náhražku do pusy – stejně by si ji nevzal – je moudřejší než já. 🙂 Jen jsem s ním byla…
Plakal mi v náručí. Seděla jsem klidně na gauči a přišla babička. Chtěla mi pomoct. „Ukaž, zkusím ho utěšit.“ Nechtěla jsem. Nepotřebovala jsem pomoct. Byla jsem naprosto klidná. Jen jsem umožnila synovi, aby se vyplakal, jak potřeboval. Viděla jsem ale, jak je pro lidi pláč milovaných, a navíc takto malých miminek, těžko snesitelný.
Pro lidi je obecně těžké snášet pláč milovaných blízkých.
A plně jsem tento proces pochopila, když měl syn několik málo týdnů. Seděla jsem s ním na posteli a bylo mi smutno. On brečel, já brečela. Nepotřebovala jsem utěšovat, netoužila jsem po tom, aby někdo odvedl moji pozornost. Prostě jsem se jen potřebovala vybrečet.
Tak takové to teda je, napadlo mě. Byli jsme na stejné lodi. Vybrečeli jsme se a syn pak spokojeně usnul. Jeho spánek byl klidný. Já jsem byla klidná. A oba jsme byli spokojení.
Stačí „jen“ BÝT a naslouchat. I pláč je způsob komunikace. Jeden mluví, druhý naslouchá…
Moje poznání potvrdila komunikace s malými dětmi, které večer plakaly. Nebyly nemocné. Nebály se. Jen na ně za den bylo různých podnětů až moc a ony je potřebovaly nějakým způsobem zpracovat. Pláčem…
Troufám si tvrdit, že už se dívám na pláč zdravě. Jako na očistný proces. Jak u sebe, tak u svých dětí. Nenechám je brečet o samotě, ale ani neodvádím jejich pozornost. Dávám jim jasně najevo, že je přijímám i s jejich emocemi. Že je miluju, i když pláčou nebo se zlobí. Nejen když jsou jako sluníčka.
Emoce k životu prostě patří a pročistit občas tělo pláčem je ozdravné.
Přesněji řečeno nutné. Jak moc si můžete přečíst v jednom ze starších příspěvků.
