Můj rozhovor s Bohem. Konečně chápu, proč je tolik různých pravd…

Nedávno se mi dostala do ruky – to by ještě nebylo tak zlé – kniha jednoho význačného duchovního učitele dnešní doby. Horší bylo, že jsem ji začala číst.  Trošku to ve mně bublalo, ale knihu jsem nedokázala odložit. Cítila jsem, že takto to přece nemůže být. Ale statečně jsem se prodírala stranami dál a dál. Nakonec to ve mně už vřelo, a když jsem si myslela, že statečně dočtu až do konce, tak to bouchlo. Poslední kapka a já knihu zavřela.

Ty jo, tak to je něco. Myslela jsem, že si rozšířím obzory, dozvím se něco o životě tady i o životě po životě. Vždyť je tak uznávaný, následovaný, musí toho vědět hodně…

Ještě že věřím, že každý máme svoji pravdu. Hm, a neuklidňuju se tím jenom? ptala jsem se sama sebe. Jestli je svět takový, jak je popsaný tímto velkým duchovním mistrem, tak amen se mnou. A jestli máme každý svoji pravdu, tak moje je na hony vzdálená od té jeho.

Knihu jsem nabídla kamarádce. Snad bude stejně zděšená jako já, doufala jsem. 
Byla, to jo. Ani si ji nepotřebovala odnést domů. Udělalo se jí mdlo z pár úryvků a fotky duchovního mistra na přebalu knihy.
Tuhle knihu dát do oběhu nemůžu, na to nemám žaludek. Kamarádka přikývla…

V noci ležím v posteli a vzpomenu si na knihu i mistra. Nedá mi to…
„Bože, tak jak to je? Fakt neříkej, že je to tak, jak popsal tento velký mistr. To teda věřím, že máš víc důvtipu – to byl jako kompliment, abychom si rozuměli!

Jako chápu, hra je hra. Ale do tak hloupé hry bych se určitě nepřihlásila! To si jsem jistá! Alespoň doufám…“
Bůh nic neříká. Ani nemusí. Cítím jiskřičky ve vesmírných očích a slyším zvonivý smích.
„No jasně Bože, ty jsi prostě machr! Jasně že máš víc důvtipu. Ty jsi totiž nevymyslel jen jednu hru na život, tys jich vymyslel rovnou několik. No to mě podrž, to je BOŽÍ!!!

No tak jo,“ teď už se směju, „to si ten velký mistr teda zvolil jinou hru. Ale hraje ji dobře, to musím uznat. Jo, jen tak tiše sedět, modlit se k tobě, vzývat tě, hlavně žádný sex a rodit děti – mimochodem, to mě namíchlo – když sis to takhle vymyslel, tak co jako děláme kruci špatně, že to tak děláme? No nic, hlavní je, že teď už tomu rozumím. Pro obyčejné lidi utrpení i po smrti, promiň, to mi přišlo jako vrchol, ale teď už to fakt chápu.

Ještě že já jsem se přihlásila do té hry o radosti, tvoření, sdílení a zkoumání toho, jak to tady vlastně funguje. Jo, a ještě jednu věc musím ocenit. Fakt bomba, že pravidla hry zapomínáme, a přitom je musíme dodržovat. To se ti opravdu povedlo!

Teď už chápu ty rozdíly mezi lidmi. To tak někoho uvidíme a říkáme si: bože (vidíš, myslíme na tebe denně, nemusíš se bát) ten je ale divný. No jo, teď už si to říkat nemusíme! Prostě je nám jasné, že on hraje jen jinou hru s jinými pravidly. No jasan že je divnej – divnej do té naší hry, tam by s těmi svými žetony pořádně pohořel. Ale do té jeho hry to bude asi bombastické.

No a ty lidi, se kterýma jsme na stejné vlně? No javor, ti přece hrajou stejnou hru jako my! Proto si tak rozumíme!

Já cítím, že jsi prostě frajer, který nehraje s lidma v kostky, ale který má za ušima a vymyslel to na nás fakt dokonale. Jo, a že máš smysl pro humor, o tom fakt nepochybuju!

Takže díky, milí kamarádi, kteří hrajete hru jako já a plujeme si na vlně sdílení a porozumění. A vy, co hrajete jinou hru, teď už vám rozumím. Neznám pravidla vaší hry, jak bych taky mohla, když teprve poznávám pravidla té naší, ale jedno vím jistě – ta naše hra mě prostě baví. A vám v té vaší přeju taky hodně zábavy a úspěchu.

Stejně věřím, že cíl všech her je společný. Ale kdoví (to se jen tak, Bože, říká, já vím, že ty to víš!) – nechme se překvapit.