Neoblečou se, pořád abych jim stála za zadkem, připadám si vážně jako jejich služka!

„Krásný den, milá Lucie,

ráda bych Vás poprosila o konzultaci se svou dcerou. Už opravdu nevím, co s ní. Ve školce se sama obléká, obouvá, ale doma je to samé mamííí…

Můžete se jí prosím zeptat, kde je problém?“ píše jedna z mnoha maminek.

Za pár dní sedím u kamarádky. Povídáme si, když vtom se z dětského pokoje ozve: „Mamííí, přineseš mi prosím pití?!“

„Nabrat vodu si snad umíš,“ odpovídá kamarádka směrem k dcerce a z jejího hlasu je patrná podrážděnost.

„To je pořád něco,“ otočí se ke mně. „Ve školce se sama obléká, obouvá. Dokonce s oblékáním pomáhá i mladším dětem. Zrovna dnes ji paní učitelka chválila, jak je šikovná. Přijde domů a to je samé: „Mamííí, vyzuj mi boty, mamííí, dones mi šťávu.“

Mezitím se znovu z pokoje ozve: „Mamííí, mohla bys mi prosím donést pití?“

„Ne,“ odsekne kamarádka. „Pojď si pro něj laskavě sama.“

„A pak se takhle dohadujeme,“ otočí se ke mně, jako by čekala záchranu. „Někdy mám fakt pocit, jako bych byla její služka.“

Co se může odehrávat večer u dcerky v pokojíčku?

Její dcerka se tulí ke svému medvídkovi a šeptá mu do ouška tak, aby to neslyšel nikdo jiný: „Víš, medvídku, mám pocit, že se o mě maminka už nechce starat. Dřív se na mě smála, když mě oblékala. Byla to legrace. Já se vážně snažím, víš?“

Přitulí se k medvídkovi ještě trochu víc.

„Nejradši bych byla celý den s mámou a tebou. Ale musím do školky. Mám tam už kamarády a paní učitelka je na mě hodná, ale stejně mi tam chybí maminka.

Hodně se snažím, abych byla hodná holčička. Dnes jsem dokonce pomáhala s oblékáním mladším dětem, které to ještě tak dobře nesvedou. Myslela jsem, že mě pak třeba paní učitelka pochválí. Maminka by mě mohla za odměnu nechat jeden den s ní, když jsem tak hodná a šikovná holčička.

Když jsme odcházely z šatny, paní učitelka mě skutečně pochválila. Maminka se usmála. Potěšilo ji to. Potom ale řekla, že se na mě paní učitelka zítra zase těší.

Víš, medvídku, i když je to ve školce prima, je to pro mě vysilující. Dnes jsem byla tak unavená, že jsem ani neměla sílu dojít si pro sklenici s vodou. Několikrát jsem volala na maminku. Ale ona se na mě rozzlobila. Už se o mě asi nechce starat,“ dodá holčička. Pevně k sobě tiskne medvídka a oči se jí zavírají únavou.

Cililink! Hurá do školky!

Taky to takhle máte? Cililink! Hurá do práce!

Tomu vážně moc nevěřím. Ano, znám hrstku lidí, kteří chodí do práce rádi. Ale i přesto je tam ale… Kdybych nemusel tak brzy vstávat a mohl si dělat práci po svém…

Malé děti se cítí nejjistěji se svými rodiči. Některé se do školky těší, některým občas chybí maminka… Tak jako tak, školka je pro děti náročná. Jedná se o prostředí, ve kterém je potkává spousta nových situací. Se všemi se musí vypořádat po svém.

Myslíte, že jsou děti ve školce často nemocné proto, že jsou v kolektivu jiných dětí, nebo proto, že je školka pro děti prostě velká změna plná nových situací?

Na sklonku dne nejste jediní, kdo má za sebou osmihodinovou pracovní šichtu.

 

Mají ji za sebou i vaše děti.

Ale vždyť si jen hrají! Co já bych za to dal/a!

Ale co vás nemá! Během jednoho dne se váš syn dokáže proměnit z hasiče na policajta, pak na opraváře, záchranáře a sportovce. A to vše bere naprosto vážně! Děti svoji práci berou vážně.

Ve školce si zvykly i děti, kterým se tam zpočátku moc nechtělo. Naučily se být od tří let bez rodičů, snaží se být hodné holčičky a hodní kluci, aby je paní učitelky měly rády a děti je vzaly mezi sebe. A když je potřeba jít spát, prostě jdou, i když se jim zrovna moc nechce.

„No jo, mně taky v práci nikdo neubližuje, a přesto bych byla radši doma,“ píše mi maminka, která chce vědět, proč její dcerka nechce chodit do školy. A tím si v podstatě sama odpovídá.

A co tahle situace…

Vrátíte se z práce. Padnete unavená do křesla. Šéf vás dnes celý den prudil. Kolegyně vstávala snad zadkem napřed. Práce se vám kupila. Neměla jste ani čas zajít si na oběd.

„Miláčku, uvaříš mi prosím kafe?“ voláte na manžela do kuchyně.

Z kuchyně se ozve: „Kafe si snad uvařit umíš. Vařila jsi ho snad tisíckrát! Nejsem tvůj poskok. Už si to konečně uvědom. Si snad myslíš, že já jsem se celý den v práci válel?!“

Máte na krajíčku. Na kafe vás přešla chuť. Zvednete se a jdete radši hodit prádlo do pračky…

Jak se cítíte teď?

Netvrdím, že máme dělat dětem poskoky. Ale opravdu je vám zatěžko jednou za čas jim zase pomoct obout boty nebo přinést vodu? Pokud je vám to zatěžko, v pořádku. Ale pokud to nechcete udělat jen proto, že vám v hlavě hučí hlásek a říká: „Už to přece umí, tak ať nejsi za služku!“ tak se zkuste zastavit.

 

Promluvte si se svým dítětem.

Je docela možné, že je opravdu tak unavené, že se mu už nechce…

Taky je ale možné, že jen potřebuje vaši lásku. Potřebuje obejmout. Neříká vám tím: jsi můj sluha, jsi moje služka. Říká pouze: jsem unavená a chtěla bych být zase tvoje malá holčička. Dnes to bylo ve školce náročné, chtěl bych, aby ses o mě zase chvíli starala.

Tříleté děti nás nechtějí využívat, pouze vyjadřují svoje potřeby jazykem, jakým to dovedou.

Můžeme se na to zkusit podívat nově. A když po nás chce dítě pomoct, být rádi, že nás ještě potřebuje. Že tu pomoc a blízkost ještě vyžaduje. Nebude to trvat věčně…

Nemusíme na sebe křičet přes půl bytu.

Řekněte dětem, jak se cítíte, že jste unavení. A vyslechněte svoje děti, jak se cítí ony, a proč po vás to nebo ono chtějí.

Příště se se mnou můžete podívat na dětské scény, aneb vztekání se a upouštění páry 🙂