Je 3.4.2016. „Zítra už budeš velký kluk,“ říkáme s manželem směrem k synovi, který zítra oslaví své třetí narozeniny, a netušíme, kolik pravdy se v našich slovech skrývá.
Současně si uvědomuji, že synovi ve svém podvědomí nedovoluji dětské pády. Na podvědomé úrovni mám potřebu ho chránit před každým odřeným kolínkem… Dovoluji ti zažívat dětské odřeniny, synáčku!
Ráno 4.4.2016 jdeme na zahradu. Tentokrát chce jít syn výjimečně sklepem. Vyhovím mu. Udělá krok, maximálně dva, je to moc rychlé, zvedám ho ze země a vidím zakrvácený nos a pusu. Syn brečí. Než se vrátíme do domu, má synův nos dvojnásobný rozměr.
Jelikož vím, co je zlomený nos, nasedáme se synem do auta a jedeme k paní doktorce.
Navštívili jsme tři ordinaci, přesto jsme doktorku viděli jedinou. Vím, proč tomu tak je: mám čas utřídit si myšlenky. Chodí mi jasné odpovědi na moje otázky. Vím, proč syn spadl. Začínám pociťovat jedinečnost dnešního dne a včerejší slova směrem k synovi: Zítra už budeš velký chlapeček, nabývají na významu.
Syn stejně jako já vnímá duši dalšího dítěte – tu, která by se k nám chtěla zrodit. A třetí narozeniny pro syna i pro mě znamenaly významný den: odpoutání se. Syn se ode mě na určité úrovni odpoutává. Počínaje dneškem dělá sám věci, které doposud chtěl dělat jen s naší pomocí. Význam dne cítíme oba.
A i když vím, že události mají hlubší význam, než se na první pohled může zdát, je potřeba vyrovnat se se situací prostě a jednoduše lidsky.
„Maminko, namaluj Kubíkovi, jak spadl na nos.“
Beru do ruky křídu a maluji na tabuli. Syn pomyslně vede moji ruku.
„A proč jsi vlastně spadl?“ neodpustím si otázku.
„Protože jsem zapomněl, že je tam kopeček…“ To mi přes vážnost situace vykouzlí úsměv na rtech. 🙂
Kreslíme dál, kreslíme křídou, kreslíme fixy, prostě kreslíme…
„Maminko, namaluj, jak mě držíš v náručí.“
„Maminko, namaluj, jak sedím u paní doktorky.“
„A namaluj i paní sestřičku.“
A o den později?
„Maminko, namaluj Kubíkovi, jak spadl na nos…“
Tento silný zážitek „vykreslujeme“ dva dny. Třetí den si na to syn vzpomene naposled. A já cítím, že zážitek je uzdraven už navždy. Nezůstává na podvědomé úrovni. Je PRYČ!
A tak mně syn ukazuje, jak léčit nepříjemné situace u dětí.
Bylo vám už někdy bídně? A pomohlo vám, že jste si o své situaci promluvili s kamarádkou/kamarádem? Tak si představte, že stejně to mají i děti. Jenže ony ještě nedokážou o věcech hovořit jako my. A věta: „Kubík spadl na nos“ toho sama o sobě moc nezmůže.
Když jí ale dáme tvar, energii vložíme do obrázku a obrázek – ten pak smažeme, události se začnou uzdravovat. Dítě si samo určuje, jak dlouho bude proces uzdravení trvat, samo si určuje, kdy bude chtít kreslit. Dítě řídí celý proces uzdravení!
Necelé dva týdny po této události jedu se synem na lekci angličtiny pro děti. Syn se směje, běží ke mně, chce mi skočit do klína. Na poslední chvíli se zarazí… ta paní není maminka! Je to nějaká cizí paní! Navíc ji syn vidí poprvé v životě. Něco se v jeho malinké hlavičce odehrálo. Nerozumím přesně tomu, co to je. Synovy rtíky se začínají podivně krabatit, nabírá k pláči, ale nakonec se ovládne. Do konce lekce se chová podivně…
Tato zdánlivě bezvýznamná situace zřejmě otevřela nějakou hlubší souvislost v synově podvědomí. Něco se v něm odehrálo a já bych mu nemohla pomoci, kdybych díky němu nepoznala kouzlo kresby s dětmi.
Celou zpáteční cestu se mě syn ptá: „Proč si Kubík spletl maminku s tou cizí paní?“
Ještě v autě dostaneme nápad. „Tak si to nakreslíme, jo?“
Syn jasá! Spěchá do domu a nechce si ani svléknout bundu, jdeme hned do akce!
Nejprve kreslím já podle synových pokynů:
„Maminko, namaluj, jak tam sedí ta paní.“
„A teď k ní běžím.“
„Namaluj i sebe, tady ne, tady!“
Kreslím a už to vidím! No jo, spletl sis ji, protože maminka i ta paní na obrázku mají přece stejné vlasy a prsa!“ 🙂
Směju se a syn se úlevně usmívá.
Potom kreslí syn. Ani proces nedokončí a přejde směle ke kreslení autíček. A já cítím, že už nepotřebuje znát odpověď na svoji otázku. Cítím, že situace i její hlubší význam jsou vyléčeny.
Jsem vděčná, protože jsem nepotlačila něco, čemu jsem nerozuměla – banálním: vždyť se nic nestalo! Místo toho jsem mu mohla být nápomocná, aby se se situací vyrovnal a uzdravil ji. Už totiž vím, že i nepodstatné maličkosti můžou ukazovat na podstatné souvislosti.
Jak poznám, že je situace uzdravená?
Syn už nemá potřebu danou situaci kreslit, nemá potřebu o ní mluvit, a já jasně cítím, jak je najednou energie uvolněná.
Kdy a jak používat kresbu u dětí?
- k uzdravení nepříjemných situací
- na závěr dne k nakreslení toho, co dítě během dne zažilo
- ráno na nakreslení ideálního dne nebo vykreslení plánů
- k nakreslení přání
- k nakreslení emocí (vztek, radost…)
- U nejmenších dětí můžete kreslit vy, během kreslení dětem vše popisujte.
- U malých dětí se můžete v kreslení střídat, dítě si už dokáže samo řídit proces uzdravení.
- Větší děti můžou kreslit samy, pokud vás výslovně nepožádají o pomoc. V každém případě byste jim měli být v procesu nápomocní.
Ze srdce vám přeji, abyste objevili kouzelnou moc kresby stejně jako my se synem. 🙂
