Původně jsem chtěla napsat článek o tom, co lidé často nevědí o telepatické komunikaci.
Napadlo mě zeptat se rovnou jedné z mých klientek, mimo jiné úžasné maminky skvělých dětí:-), jak vnímá telepatickou komunikaci ona.
Věřím, že několik málo slov od ní vydá za tisíc těch mých.
Já za její slova moc děkuji!
Jaké byly tvoje myšlenky a pocity, když ses poprvé dozvěděla o mně a mých službách?
Sevřel se mi žaludek a začala jsem se bránit, že tak špatně na tom nejsme, abych uvěřila takovému nesmyslu.
Jaké byly tvoje strachy a pochybnosti?
Když už o té možnosti víš, nebo po ní pátráš, dostane se Ti do hlavy malá dušička a ta Tě nutí nad tím aspoň přemýšlet. Začneš doufat, že by Ti to mohlo pomoct a to Tě i děsí. Považovala jsem se za velmi racionální a tohle bylo v tu chvíli popření mé vlastní podstaty. A to bylo to poslední, o co jsem chtěla přijít. O víru v sebe sama.
Jak ses s nimi vypořádala?
Tu noc, kdy jsem Ti napsala, si pamatuji dokonale. Už jsem byla hrozně frustrovaná, unavená, naštvaná na všechny a všechno. A slova mého manžela, že to tak mají všichni a musíme to přežít, mě děsila. Nechci přežívat, ale žít. Tak jsem sebrala odvahu a napsala Ti drzý e-mail, že Ti sice nevěřím, ale že to teda zkusím.
Tu aroganci zpětně přisuzuji tomu, že jsem sama sobě chtěla dokázat, že nejsem zoufalec. Než jsem Ti ale dovolila komunikovat s dcerou (o kterou mě hlavně šlo), musela jsem Ti uvěřit. A tak jsem to zkusila sama na sobě. Byla jsem ji jistá, že sebe znám a nic nového se nedovím. Velký životní omyl. Naprosto nic jsem nečekala, a když jsem si pak komunikaci četla, bylo to jako by si byla v mém nitru. Nepřenosný zážitek.
Jaká byla první reakce na komunikaci?
Slzy a úleva, že člověk může mít víru. Nejsem věřící člověk, ve smyslu, že bych se řadila k nějaké víře, ale teď mám svoji vlastní víru – věřím v sebe.
Když jsi pak komunikovala s dcerou a já to četla zase v slzách, bylo to tak prosté a my se tak dlouho trápili. A když mi pak řekla, že se omlouvá za to, jak se chovala, že nevěděla, že mě to tak trápí… to mě mrazí ještě teď.
Jak ses cítila po komunikaci? Co jsi pochopila díky komunikaci sama o sobě?
Odkryla jsi staré rány, které bolely, a tak jsem musela přemýšlet a hledat odpovědi sama v sobě. A stále hledám. Člověk o sobě zjistí i hodně nehezké věci, a pokud nepochopí proč, je ve smyčce pořád stejných událostí. Ale hlavní je, že jsem samu sebe neztratila, ale nalezla. A že racionalita a víra se nevylučují, ale doplňují. Důležité po komunikaci byli i e-maily s Tebou. Dávaly mi sílu a pomohly mi pochopit, proč jsem si vybrala na životních křižovatkách právě tuhle cestu.
Co přinesla komunikace tobě a tvé rodině?
Vnitřní klid. Víru v to, že mám právo na chyby a na to být taková jaká jsem. Že nejsem lepší nebo horší člověk, že jen musím hlídat svou energii, která dokáže ovlivnit pohodu ve mně i doma. Hlavně nic nepotlačovat, jen se nadechnout a chvilinku přemýšlet PROČ? A ono to přijde. (Ale zase, aby to neznělo namyšleně, někdy ani na to nadechnutí není čas a člověk reaguje. Ale hlavní je si to pak v sobě zpracovat. Nenechávat to v sobě hnít.)
Zkoušíš telepaticky komunikovat se svými dětmi? Jak vám to jde?
Je to hrozně těžké. Nedokážu uklidnit hlavu a pořád nemám pocit, že to, co slyším, je od dětí, ale z mého nitra. Ale myslím, že nejdřív musím uklidnit sebe a pak uslyším víc. Vím, že by to šlo vyzkoušet přes Tebe. Zeptáme se jich na to samé a pak to porovnáme. Ale to bych se obrala o tu cestu a to se mi nechce.
Co bys vzkázala lidem, kteří váhají, zda je pro ně telepatická komunikace vhodná?
Hm… já sama jsem k oslovení potřebovala čas a tu poslední kapku. Někdy si myslím, že kdybychom si všichni víc naslouchali a vnímali se, nemuseli bychom takhle komunikovat. Generace před námi řešili mamon majetku. My si dnes můžeme během pár vteřin objednat a najít cokoli. Ale najednou cítíme, že to podstatné nám uniká.
Takže pokud někdo potřebuje jen navést na tu „správnou cestu“, určitě je telepatická komunikace dobrý začátek. Ale sama za sebe píšu, že je to jen začátek a cesta místy i dost bolí. Neseme si v sobě hodně potlačovaných nebo vnucovaných bolestí.
Když mě Lucie oslovila s těmito dotazy, napsala, že vše bude anonymní. Ale milí lidičkové, já se za slova schovávat nechci. Sama jsem o Lucii řekla už pár lidem, u kterých jsem vycítila, že by jim mohla pomoci. U některých z nich jsem za blázna a některým Lucka teď pomáhá. Lucka mě osobně pomohla a pomáhá hrozně moc a tím pádem i celé mé rodině.
Takže Vám všem přeji krásné dny a držím nám palce
Lenka Černá
