„Děti, chcete, abychom dali naši společnou fotku na internet, aby ji mohli vidět i ostatní lidi?“ ptají se rodiče svých dětí, Marušky a Jeníčka.
„Ano, ano!“ volá nadšeně Jeníček.
„Když já bych radši, aby moji fotku nikdo neviděl,“ souká ze sebe potichu Maruška. Nerada se fotí a už vůbec jí není příjemná představa, že se její fotky ukazují druhým lidem.
„Tak jak bychom to mohli vyřešit?“ ptá se maminka s úsměvem.
„Dáme tam jen fotky, na kterých není Maruška!“ jásá Jeníček, a je hrdý, že to vymyslel sám. A to i přesto, že je o celé dva roky mladší než Maruška.
„Dobrá, děti, pomůžete mi vybrat?“ ptá se tatínek a už míří do obýváku. Všichni se sesednou na jedno místo a vybírají fotky. Krásná rodinná chvíle.
Pohádka nebo realita?
Zajímalo by mě, kolik rodičů se ptá svých dětí, zda se chtějí ukazovat.
Dokážu si představit argumenty některých rodičů…
„Ale, vždyť je to teprve miminko.“
„Jsou malí, co by mi k tomu asi tak řekli?“
„Nás se taky rodiče neptali, jestli se nám líbí to nebo ono.“
Ano, ale doba se změnila. My jsme se změnili. Nebo alespoň máme tu velkou příležitost.
Bereme děti jako svoji samozřejmost. Mluvíme o nich, ukazujeme je, všechno s největší možnou láskou. Ale domnívám se tvrdit, že u toho ne vždy přihlížíme k pocitům dětí. A to nejen když jsou malé nebo nepřítomné.
„Dobrý den, paní Lovecká, jak se máte?“
„Skvěle. A vy?“
„Ale jo, jde to.“
„A co Ondrášek, už chodí do školky?“ ptá se paní Lovecká maminky, která drží svého syna za ručku.
„Chodí, chodí, ale moc se mu tam nelíbí. Mají tam takového zlobivého chlapečka, který Ondráškovi ubližuje. No nedivím se, že se mu tam nechce, ale co mám dělat. Do práce přece musím.“
„To víte, děti,“ pokyvuje chápavě hlavou paní Lovecká a mrkne spiklenecky na chlapce. Ondrášek se mračí. Chtěl by už jít.
Zajímavé, že se paní Lovecká nezeptala Ondráška, když se jednalo o něj. A ještě zajímavější, že se maminka nezeptala synka, zda může takové věci říkat lidem na potkání.
Kdo se ptal Ondráška na jeho pocity? Jak se cítí, když se o něm dospělí baví? A zrovna o tomhle!
„Mělo to být přece naše tajemství!“ mumlá si potichu zlostně a nechce chytit maminku za ruku.
Je spousta situací, které považujeme za samozřejmé. Myslíme si, že máme právo rozhodovat o našich dětech a rozhodovat za ně. Netvrdím, že se nám vždy podaří jednat s respektem, který bychom si pro své děti i pro sebe samotné přáli. Můžeme se o to alespoň pokusit.
To, co nám totiž mnohdy připadá jako banalita, může mít na důvěru, sebedůvěru a pocity dítěte velký vliv.
Když jsem mluvila s kamarádkou po skypu, přišla k ní její dcera. Kamarádka okamžitě natočila kameru na dceru a řekla: „Zamávej tetě.“
Dcerka se zamračila, přikrčila a stulila se k mámě do klubíčka.
„Promiň,“ zareagovala maminka a plácla se do čela. „Vím, že nejsi žádná opička na ukazování. Zapomněla jsem se tě zeptat, jestli to takhle chceš taky.“
„Někdy si to prostě uvědomím později,“ otočila se na mě s povzdechem kamarádka. Je úžasná!!!
Jednou na návštěvě mi kamarád vyprávěl, že když byly děti malinké, měly doma v pokoji velké role papíru na zdi a on jim na ně kreslil obrázky.
„Jéé, to bych chtěla vidět!“ zvolala jsem nadšeně.
„Syn to má na fotce v jeho albu,“ říká kamarád a pobízí syna, aby album přinesl. Album je za chvíli na dosah, ale syn mi fotky nechce ukázat.
Za chvíli odchází a album nechá ležet u nás.
„Smím se podívat teď?“ ptám se bezelstně kamaráda. Ten ale zakroutí hlavou.
„Ne…“
Chápu, tohle pro mě byla ta největší lekce v respektování dětí. A to i když jsou nepřítomné.
A na závěr příběh jedné skvělé ženy a jednoho nevinného natáčení
„Bylo mně 6 let, když táta pozval svého kamaráda kameramana, aby nám udělal krásné rodinné video. Já jsem si od začátku přála, aby mě nenatáčel. Foťáky ani kamery mně nevadily, ale tentokrát jsem si to nepřála.
Nějak se to tak sešlo, že přišla sestřenice a hrály jsme si v pokojíčku, zatímco kameraman dělal v obýváku super záběry do rodinného alba. A ano, sestra je natočená, jak si s mámou čtou a hrají… Všechno by bylo v pořádku, kdyby tátu nenapadlo, že mně udělají překvapení a přijdou za námi i přes moji žádost.
V tom okamžiku, kdy celý štáb vtrhl za námi, jsem zrovna sestřence česala vlasy. Jak jsem je zpozorovala, začala jsem velmi plakat a nevěděla, kam se schovat. Táta se začal hodně smát, takže je to celé natočené.
Nezapomněl to potom ukazovat celé rodině, jak jsem plakala. Když si na to vzpomenu, tak slyším jeho smích a cítím smutno.
Tuto situaci jsem byla schopná uzdravit až po 22 letech, které jsem prožila s tím, že má slova nic neznamenají, že i když něco řeknu, nebo si přeji, stejně to nikoho nezajímá, že jsem absolutně nerespektovaná – z toho také pramenila nedůvěra v rodiče a velký smutek.
Později se to také projevilo ve vztahu s partnerem. Pomohl mně podívat se na to a uzdravit. Dokázala jsem tuto situaci také uzdravit díky Lucce a kreslení v kruhu, kde jsem oběma rodičům odpustila a všechno se postupně srovnalo.“
A co když je situace, kdy se nemůžeme dětí zeptat přímo?
Můžeme se zeptat alespoň telepaticky. Věřím, že to naše děti ocení.
Záleží na nás, co je pro nás důležitější. Zda je to důvěra našich dětí nebo snaha zavděčit se ostatním.
Pokud vám tohle téma připadá důležité, sdílejte ho s ostatními rodiči. Třeba inspiruje právě je.
