„To už se nevyléčí, s tím se smiřte, paní Vlachopulosová.“

„To už se nevyléčí, s tím se smiřte, milá paní / milý pane.“

Taky jste tuto větu někdy slyšeli z úst lékaře? Nebo jen představa, že byste ji někdy mohli zaslechnout, vás děsí?

Přepadá vás smutek, pocit tísně, nejistoty a beznaděje? Přesně takové pocity jsem zažila já, když mi pomalu ale jistě (to se jen tak říká) – ve skutečnosti to bylo rychle a nečekaně, začala odcházet zubní sklovina.

Ve středu jsem na kreslení v kruhu kreslila obrázek na uzdravení srdce. Cítila jsem, že smutek chce ven. Nešlo to. Druhý den se podívám do zrcadla a pohlcuje mě panika. Moje horní zuby jsou do poloviny tmavé. Vypadá to jako špína, ale nejde to dolů. S hrůzou mi dochází, že je to průhledná zubní sklovina. Ale ne slabě jako dřív, kdežto pořádný průšvih.

Cítím své zuby slabé, stejně jako sebe a svoji vůli.

O den později slyším jasný verdikt.

„S tím se smiřte, paní Vlachopulosová. To, co vidíte teď, to už vám zůstane. Ale když použijete pastu s fluorem, je možné, že dalšímu ubývání skloviny zabráníte.“

Pomyslný hřebíček do rakve byl zasazen.

Já ale nechci mít černé zuby! Zuby mají být bílé, tak to přece Bůh vymyslel. Nebo ne? 

Doma se pustím do pláče. Slzy, které nemohly odejít po kreslení v kruhu (a že jich bylo a potřebovaly na vzduch!) se nezadržitelně derou ven.

„Nebreč, prosím tě, “ říká mi manžel. „To jste vy ženské.“

„Ale když já chci brečet,“ bulím a je mi jasné, že jsem potřebovala vnější příčinu, abych podvědomě zadržované slzy pustila ven.

„Najednou něco řekne doktor a je všechno jinak?“ slyším jeho slova a chápu, jak to myslí. Popadnu knihu Tajemství a mířím k autu. Právě totiž odjíždíme na dovolenou na samotu u lesa. Bez signálu a internetu.

Ideální příležitost užít si dovolenou a ponořit se hlouběji do svého nitra.

Nasávám atmosféru knihy a moje víra se pohybuje jako na houpačce. Potřebuji nový impuls, ale zatím netuším, odkud se vynoří. Večer uleháme už v osm hodin a mně se nechce spát. Syn vedle mě už klidně oddychuje a manžel si čte knihu.

Už to mám! Promluvím si se svým tělem!

Ptám se jednotlivých zubů, ptám se na různé problémy s nimi spojené a moje pětileté hledání problémů s nimi spojenými je u konce. Potom se od zubů posouvám k dalším částem těla a ptám se i jich. A všechny mi odpovídají. Jednotlivé skládačky dávají dohromady obraz. Už ho vidím celý!

O komunikaci s tělem jsem psala ve svém e-booku zdarma. V jeho třetí části. Byla ale omezená pouze na některé části těla.

Skutečnou fascinující komunikaci s kteroukoliv částí těla jsem zažila až teď!

Ráno jsem se probudila se skvělou náladou. Zuby byly pořád stejně tmavé, ale já jsem byla silnější o poznání a porozumění, kterého se mi dostalo díky komunikaci s jednotlivými částmi těla.

Odkládám proto pastu s fluorem, kterou jsem použila ze strachu, a začínám pracovat na skutečné příčině problému.

V hlavě si zpracovávám jednotlivé emoce související se zuby a ke svému velkému úžasu zjišťuji, že všechny mají jednoho společného jmenovatele! Jakoby vycházely z jednoho bodu a rozvětvovaly se do nejrůznějších problémů. Moje tělo na mě celé ty roky křičelo a já mu nerozuměla!

Teprve teď chápu všechny pochody a změny ve svém těle, které jsem se marně snažila léta rozluštit. Pořád jsem hledala venku. Knihy mluvily různě a léčitelé ještě rozdílněji. Moje tělo je ale to, které zná odpovědi na otázky týkající se jeho samotného.

Konečně jsem dostala odpovědi, které jsem potřebovala a chápala.

Jsem nadšená z toho, že stačí vejít do své mysli a přehrávat si v ní jednotlivé situace a tím je zpracovávat. Cítím se vnitřně silnější. Cítím, že bych se stejně silně zachovala i ve skutečnosti.

A v tom je ta pravá síla myšlenky!

Dodám tělu přírodní zdroj vápníku, abych podpořila, co jsem pochopila, a po dvou hodinách! vidím změny na svých zubech. Po dvou dnech uvědomování si své emoce a podpoře vápníku, který mi do doby, než jsem začala pracovat s emocí, vůbec nepomáhal, se zuby vrací do stavu, ve kterém byly před náhlým zhoršením.

Opět se usmívám!

To, co jsem ještě před týdnem vnímala jako katastrofu, vidím jako neskutečný dar.

Dar, který mi ukázal, kde v životě pokulhávám a jak se můžu stát jistější a pevnější. Jak si život ještě víc užít!

Vím, že má práce není u konce. Zbývá sesbírat zbytky vůle, která mě popoháněla, když mi bylo bídně, abych na sobě dokázala se stejnou intenzitou pracovat i teď, když je mi skvěle.

Teď už vím, jak poznám, že jsem emoci zpracovala. Mé tělo mi to poví.

A co vy? Umíte se napojit na své tělo a zjistit, co vám říká? Pokud zatím ne, můžete se inspirovat v mém e-booku zdarma. 

 

Sdílet článek

Share on facebook
Facebook
Lucie Vlachopulosová

Lucie Vlachopulosová

Specializuji se na telepatickou komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků a pomáhám ostatním, aby porozuměli nejen dětem, ale především sami sobě.

Můj příběh...

Nejnovější příspěvky

Lucie Vlachopulosová | © Copyright 2022 | Patrikorsak.cz |