„Co říkali, maminko?“
„Ty neslyšíš?“
„Slyším, jen neslyším, co říkali.“
Tento scénář se poslední týdny opakuje několikrát denně. Zkouším na syna šeptat, zda dobře slyší.
„Kočička,“ šeptám. „Co jsem říkala?“
„Holčička,“ odpovídá syn.
Začínám bystřit.
Manžel se vrací ze služební cesty. Večer si hraje se synem. Je pozdě, syn je unavený, a tak přichází na řadu čištění zoubků. Táta nabírá pastu na kartáček.
„Stačí,“ říká syn.
Na kartáčku je ale víc pasty. Situaci rychle zachrání. Ubere pastu a míří k synovi. Ten už je ale mimo sebe. Vzteká se.
„Tatínek mě vůbec neposlouchá.“
„Já jsem tě poslouchal, jen mi ta pasta vyprskla. Omlouvám se ti.“
Syn ale pořád omílá to svoje.
„Tatínek mě vůbec neposlouchá.“
Je mi ho líto. Je vidět, že je strašně unavený, krčí se v křesle, ale naši blízkost odmítá. Musím ho nechat samotného. V ložnici slyším pořád jeho vzlyky.
Nakonec si nechá pomoct s čištěním zoubků, za chvilku má pyžamo a se vzlykotem míří do postele.
„Proč mě tatínek vůbec neposlouchá?“
Intuitivně cítím, že tady něco nehraje. Tohle je silné přihrání situace.
„Je jen unavený,“ říká manžel. Je mi jasné, že situace je vyhrocená jeho únavou, ale taky je mi zřejmé, že není příčinou takové scény.
„Teď už jsi moc unavený, promluvíme si o tom zítra ráno, ano?“
Syn kývne a jeho oči se zavřou. Za chvíli klidně oddychuje.
Vyhrocená scéna kvůli kapce pasty na kartáčku navíc mě nutí podívat se blíž na příčinu jeho vzteku.
To, co slyším, mě překvapuje, ale jen na chvíli.
„Neposloucháte mě.“
Zpráva je jasná. To stále opakované – Proč mě tatínek neposlouchá – mělo hlubší význam.
V mysli se vracím do posledních týdnů. Moje hlava si žije vlastním životem. Hraju si se synem, ale myšlenkami jsem jinde. Kývu, že si budu hrát s autíčky, ale vůbec mi nedochází, že netuším, co syn říkal.
„Ty mě neposloucháš. Chceš, abych se nazlobil?“
„Nechci,“ odpovídám upřímně. Ale nemůžu si pomoct, za chvíli jsem myšlenkami zase jinde.
Přehrávám si obraz babičky a synova vzteku. On na ni mluvil, ale ona ho nevnímala.
AHA.
Chceme, aby nás děti poslouchaly, ale samy máme problém naslouchat jim.
Po chvíli jsem unavená hledáním starých záznamů ve své mysli. Od zítřka se pokusím synovi víc naslouchat. Myslím skutečně.
Následuje druhé aha.
„Proč mi neřekneš, co chceš, mluvit přece umíš,“ říká babička synovi, když gestikuluje rukama, místo aby promluvil. Znám tuhle situaci z posledních dní.
Ano, tohle je to naslouchání, kterého se snaží syn docílit. Skutečné, hluboké, srdcem. A když neslyší uši, musí naslouchat srdce.
Ráno si jdu se synem promluvit.
„Máš pocit, že tě neposloucháme?“ ptám se ho a on moji domněnku potvrzuje.
„Tak já se ode dneška budu snažit ti víc naslouchat, bude to lepší?“
„Ano,“ odpovídá syn a spokojeně se usmívá.
Uběhly dva týdny a syn už slyší dobře. Já se učím víc naslouchat svému synovi, ale nejen jemu. Myslím, že prohloubení lekce skutečného naslouchání je mi k užitku. Naslouchání nejen druhým, ale i sama sobě, svému nitru.
A proč vám to všechno píšu? To, že nevěřím na náhody a místo toho v životě nacházím souvislosti, to už víte. Samozřejmě pokud tohle není první článek, který ode mě čtete.
Když ale telepaticky komunikuji s dětmi a přepis komunikace zasílám jejich rodičům, někteří z nich jsou v první chvíli rozčarovaní. Trápí se tím, že příčinou problému jsou oni sami. Někdy mají pocit, že je s nimi něco špatně.
Tak to ale není!
Děti nám jen dávají možnost neustále růst. Být lepšími rodiči, lidmi. Být spokojenější a šťastnější sami se sebou i s druhými. A to, že jsme schopni tyto zprávy zachytit, znamená, že jsme ušli už kus cesty. Že máme skvělou příležitost na sobě pracovat mnohem rychleji, než kdyby nám děti neukazovaly, kde jsme v životě ztratili ze zřetele rovnováhu.
Proto vám chci říct: Jste skvělí a takové zprávy tady nejsou proto, abyste si sypali popel na hlavu. Jsou tady proto, aby vám umožnili být spokojenější a šťastnější.
Já se učím každý den a vím, že jsem skvělá máma. I když mnohdy šlápnu vedle.
