Poslední týden jsme si prošli silnou vlnou strachu u mladšího syna (Tomášek 2,5 let). Jako by na něho zničehonic skočily kdejaké strachy: z hlasitých zvuků, z deště, nevysvětlitelný strach v noci (jako by viděl něco, co my nevidíme) a strach z auta.
Zbývá nám přesně 14 dní do dovolené, kterou už máme zaplacenou, a syn se nechce k autu ani přiblížit. Obejde ho vždycky se slovy „ťap, ťap“ a jde dál. Začínám propadat skepsi a připravuji se na variantu, že na dovolenou odjede jen manžel se starším synem. Jenže ruku na srdce, tohle není řešení. To vím. Nikomu z nás by to neprospělo. Jak ale neudělat větší trauma dítěti, které je očividně vystrašené, a přitom začít zase „normálně“ fungovat? Nebo alespoň tak, jak jsme zvyklí?
Cítím, že potřebuji pomoct. A taky vím, že je lepší, když se podpoří řešení z více stran. A tak synovi dáme na pár dní homeopatika, nakreslíme společně léčivý obrázek a já si promluvím s úžasným člověkem, který dokáže naslouchat, poradit, podpořit…
Kromě toho všeho ale cítím, že tentokrát potřebuji kromě toho všeho hlavně vědět, jak podpořit tak malé dítě VĚDOMĚ. Jak pracovat s jeho strachem? Je neděle a já volám skvělé Zuzce, která pracuje v Montessori školce a je hezky naladěná na děti.
„Prosím tě, jak ho vědomě podpořit? Napadají tě v naší situaci nějaké kroky?“
Zuzka neváhá. Začne mi radit. Nejprve je potřeba, aby dítě nabylo k věci zase vztah. Takže mi radí prvních pár dní se o auto „jen“ starat. Umýt ho, vysát, nic víc.
Dále radí vyzkoušet zvuky. Například jaký zvuk dělá sedačka, když se zapíná? Je to skvělé a děti to baví.
A když budu chtít dítě zapnout do sedačky, je dobré zaměřit se na jinou činnost, kterou by mohlo dělat, a odlákat tak jeho pozornost jinam. Např. dát mu do ruky hodinky nebo mobil, aby mohlo měřit čas. Jinými slovy, dopřejte mu, ať má něco pod kontrolou, ale ať to není to, co potřebuje mít pod kontrolou, čeho se bojí…
Začít krátkými výlety a postupně trasy prodlužovat. Jo, to se lehce řekne…
Jo a taky můžeme vyprávět příběhy. O autíčku… a tak různě. Třeba o autíčku.
Zuzka se taky zmíní o tom, že děti v tomhle věku zažívají období silné protivůle. A i když si u nás doma většina dospělých zpočátku myslela, že je to jen nějaký synův rozmar, všem už začíná docházet, že má opravdu velký strach.
Jsem vděčná za rozhovor se Zuzkou. Vlil mi do žil novou naději. Už nemusím čekat na zázrak. Teď vím přesně, jaké kroky chci podniknout. Jsem plná odhodlání, i když po posledních několika týdnech strachu z auta mám pocit, že 14 dní je prostě málo.
„Pro dospělého je 14 dní málo, pro dítě hodně,“ uklidnila mě Zuzka v telefonu.
Tak jo… jdeme na to.
Je neděle. Přineseme z auta sedačku a čistíme ji se synem. Nedočkavá maminka se rovnou posouvá k bodu číslo dvě a zkoušíme, jak sedačka bezva prdí, když se zapíná. Je to legrace! Další den prdění s nadšením ukazujeme babičce. Zdá se, že sedačka není ten hlavní problém. Několikrát jsem si všimla, že si do ní syn sám od sebe sedl, dal si přes ramena popruhy a jen tak seděl, nebo točil s volantem.
Je pondělí. Bereme kýblíky, hadříky a spolu se syny se vydáváme umýt auto zvenčí. Odpoledne si povídáme pohádku o obrovi, který radši zůstane sám na zahradě, než aby odjel autem s kamarády na výlet. Tedy já povídám a Tomášek rozhoduje, jestli obr pojede. Odpoledne bereme hadříky a jdeme očistit auto zevnitř. Starší syn je vevnitř, mladší nechce ani slyšet. Když ale starší vleze do kufru, aby ho očistil, nechá se mladší zlákat a jde se na něho podívat. Sedíme vevnitř auta. Pokrok. Nesmíme ale zavřít dveře…
Je úterý. Bereme kýblíky, hadříky a jdeme zase umývat auto. Nejprve zvenku, potom zevnitř. Mladšímu synovi se do auta zase nechce. Starší už ví, co zabírá. Míří do kufru. 😊 Dobrá, jsme v autě, ale nemůžeme zavřít dveře. Starší syn po chvíli sedá za volant: „Budu řídit, jenom jako.“ Mladší syn se dere ven. Odpoledne si vyprávíme o obrovi. Tentokrát syn nechá obra odjet s kamarády na výlet, který si náramně užije. Vzpomenu si, že máme doma knihu s příběhem o vrtulníku, který se bál výšek. Začneme příběh číst a čteme ho několikrát po sobě. Synovi se líbí. Povídáme si o něm. Vrtulník se bojí, jeho kamarád letadýlko strach nemá. Letadýlko nakonec pomůže vrtulníku překonat strach z výšek.
Vyprávění příběhů v sobě skrývá úžasnou sílu.
„Taky tě podpoříme, abys překonal svůj strach z auta,“ říkám synovi.
Je středa. Kyblíky necháváme doma. Skočím pro dobroty – nanuk, bonbóny a popcorn a jdeme si do auta užít piknik. Syn je nadšený. Sedne si na schody a pustí se do dobrot. Do auta nechce. No jo, jenže těch mističek a vody ve flaškách na pití je tolik, že bude pohodlnější dát si je všechny do auta. Navíc miska s popcornem je jenom jedna, nemůžete být každý jinde a přitom jíst společné dobroty. Syn souhlasí. Sedíme v autě a užíváme si piknik. Starší syn se po nějaké době chopí volantu. Řídí. Mladší se směje. Zaznamenávám pokrok. V tom kolem nás rychle projede auto. Mladší se dere ven. Piknik končí.
Jdeme se ještě na chvíli projít.
„Spadly na mě dvě kapky, myslím, že bude pršet,“ hlásí starší syn.
„Domů, domů, domů,“ jančí mladší se strachem v očích.
Telefonuji s jedním úžasným člověkem. Řekne mi, co cítí. Synovi se zřejmě otevřela stará traumata. Co si z hovoru odnesu jako pro mě v tuto chvíli nejdůležitější informaci je to, že je potřeba vrátit auto do každodenního života. A taky syna podpořit.
Je čtvrtek. Denní program máme rozhozený, protože se syn v noci budí: „Bojím, bojím.“ Moc se nevyspíme. Čteme si zase pohádku o vrtulníku a letadýlku. Odpoledne chceme jet všichni na trénink. Tomášek to tam miluje. Chce jít ale pěšky.
„To je daleko, tam nedojdeme,“ říká mu tatínek.
„Brm ne, ťap ťap jo.“
Jdeme k autu. Synovi se do auta moc nechce. Ale jsme uvnitř. Všichni čtyři. Ujišťujeme syna, že je s námi v bezpečí, podporujeme ho. Kdykoliv se snažíme dát syna do sedačky, začne jančit: „Domů, domů.“ Mezi marnými pokusy si hrajeme, syn otevírá a zavírá okno, povídá si s mluvícím autíčkem, rozsvěcuje a zhasíná světla. Je to zábava. Dokud nepřijde další pokus dát ho do sedačky. Nabízíme mu bonbony. „Podrž je, prosím tě, než tě zapneme, ať se nerozsypou.“ Syn nechce ani slyšet. Ví, co ho čeká a brání se zuby nehty.
Násilím ho tam nenarvu, to vím. Přesto intuitivně jasně cítím, že když vystoupím z auta a odejdu s mladším synem domů, aby mohl starší s tátou na florbal, bude po všem. S dovolenou se můžeme rozloučit. Takhle by to dopadlo vždycky stejně. Ten vnitřní hlas je naléhavý, ale nevím, co s tím. Pokračujeme se stejným scénářem. Už jsme v autě 40 minut a víme, že trénink nestihneme. Nevadí nám to, horší je ten pocit, že tohle je prostě marné.
Dobře, nepojedeme, ale cítím, že vystoupit taky nemůžeme. Je potřeba udělat nějaký krok vpřed. Ale jaký? Jsme zaparkovaní mezi auty, ale napadne mě, že by stačilo popojet o metr dopředu. „Tomášku, teď se rozjedeme jenom k autíčku před náma, nemusíš se bát.“ Manžel sešlápne plyn, auto se pohne a syn spustí svoji oblíbenou: „Domů, domů!“
Ta hrůza v jeho očích mě vyleká. Tohle je fakt zlé. Ale každopádně malý pokrok jsme udělali. Máme za sebou hodinu v autě.
„Víš, co? Zaparkujeme autíčko před dům a půjdeme domů, co říkáš? Objedeme jenom kolečko kolem domu a půjdeme domů, souhlasíš?“
Syn souhlasí. Sedí na mém klíně a jedeme kolečko kolem domu. Čekám hrůzu v očích. Místo toho se syn začíná usmívat. Jízdu si užívá.
„Teď bude retardér,“ hlásí starší syn.
„Jupí, houpy,“ raduje se mladší.
„Ty máš rád, když se auto houpe?“ ptám se Tomáška.
„Ano.“ To mu závidím. 😊
„A líbí se ti jet v autíčku?“
„Ano.“
„Takže můžeme jet na trénink?“
„Ano.“
„A sedneš si do sedačky?“
„Ne.“
„Tak uděláme ještě jedno kolečko a zaparkujeme autíčko a půjdeme domů?“
„Ano.“
Cestu si zase užívá. Před domem vystoupí starší syn a já chci vyndat mladšího. Posadím ho nejdřív na sedačku staršího a pak ho vyndám. Aha, s tím problém neměl. Jeho sedačka je nižší a není zkosená.
Jsem šťastná, protože vím, že jsme udělali pokrok. Současně mám obavu, jak se posuneme za deset dní, kdy máme odjet na dovolenou.
Cítím, že je potřeba každý den udělat krok dopředu, nebo alespoň zopakovat krok z předešlého dne.
„Zítra pojedeme zase autíčkem kolem domu?“
„Ano,“ odpovídá syn.
„A sedneš si do Kubíčkovy sedačky?“ mrknu na něho spiklenecky.
„Ano,“ zasměje se. Spiknutí je domluvené.
Čeká nás další noc plná nespaní a strašáků.
Je pátek. Narušený denní program. Musím nutně do města. Odjíždím jen se starším synem. Odpoledne nás čeká další odjezd autem. Na ukončení florbalové sezóny, akci pro děti. Jenže nás tlačí čas. O hodině v autě před odjezdem si můžeme nechat zdát. Vyrážíme tak tak. Počítám s variantou, že v takovém spěchu odjede jen táta se starším synem. Moc si ale přeji, abychom jeli všichni. Tatínek posadí Tomáška do Kubíčkovy sedačky a já nastupuji. Syn se snaží vylézt, nechce jet. Tatínek netrpělivě houkne: „Zapni ho a jedeme.“
Nabízím bonbóny, ale Tomášek je ignoruje. Vezmu pás a ve fofru syna zapínám. Syn se zlobí, pás docvakne a je to. Tatínek vyjíždí.
V této fázi byla rychlá akce zapnutí pásu tím nejlepším řešením na světě.
„Jedeme rovnou?“ ptá se tatínek.
„Ne, slíbili jsme kolečko kolem domu.“
Přiznám se, že jsem myslela, že bude pokrok, když si tam syn jen sedne, teď je připoutaný a jízdu si začíná užívat. Blížíme se k domu. Tak co, jedeme na ten florbal?
„Ano.“
JUPÍ!
Upřímně jsem si žádnou jízdu autem ještě takto neužila! Obdivuji Tomáška za odvahu.
V jeho očích se ještě zračí zbytky strachu, ale pusa už se usmívá od ucha k uchu, protože se strachu postavil čelem a vyhrál.
Odměnou je mu vydařená akce pro děti, kterou si všichni užijeme. Jsem na nás všechny neskutečně pyšná. I když jsme měli jako jednotlivci na věc různé pohledy, spojili jsme se a Tomáška podpořili, aby svůj strach překonal.
„Jste úžasní! Borci…“ rozplývám se.
„Tomášek je borec. Zvládl to sám,“ reaguje Kubíček.
„Tomášek je borec. Ale bez tebe bychom to nezvládli! Umýval jsi s námi auto. Podpořil jsi Tomáška, aby do něj vlezl. Seděl jsi s námi hodinu v autě a podporoval ho. Byl jsi celou dobu trpělivý, i když jsme nakonec nikam nejeli. A dnes jsi mu dokonce přenechal svoji sedačku.“
„Mně to ale přece vůbec nevadí sedět na podsedáku,“ uzavírá debatu.
Po skvělé akci sedáme do auta. Tomášek se cuká a říká směrem k tátovi: „Stůj!“ To budeme řešit každou cestu znovu? ptám se sama sebe. Syn sahá pro pás.
„Jo aha, ty chceš zapnout?“ ptám se.
„Ano,“ odpovídá.
„Jasně, že táta nepojede, dokud nebudeš zapnutý,“ usmívám se.
Je sobota. Prší. Syn chce jít ven. Jdeme se projít. S radostí přidávám fajfku k vyřešenému strachu nejen z auta, ale i z deště. Odpoledne se syn poleká, když dole babička bouchne dveřmi. Přiskočí ke mně.
„Polekalo tě, když babička zavřela dveře, že?“ říkám.
„Ano,“ odpovídá syn a začne se hlasitě smát. Připadá mi vtipné pozorovat, jak se dvouapůlleté dítě směje samo sobě.
„Někdy je legrační, když zjistíme, co nás polekalo, že?“
„Ano,“ odpovídá a směje se.
Jsem ŠŤASTNÁ. Cítím, že jsme jako rodina udělali kus práce.
Je pondělí. Máme za sebou dvě nespavé noci plné slůvka „bojím“ a skákání na má záda, okno nebo stůl. Hlavně co nejvýš. Jsem unavená a cítím, že je potřeba vrátit se k tomu svému. Nakreslím pro Tomáška intuitivní obrázek a nechám ho, aby si ho sám domaloval. Přijímám jeho strach, přijímám momentální situaci. Už se neděsím, jsem klidná a vím, že to zvládneme. Neuvěřitelný posun při zvládání strachu z auta je mi podporou.
Je večer. Vystavím intuitivní obrázek, který jsme se synem nakreslili. Syn nechce do postele. Leze z postele a říká, že chce ťap, ťap.
„Budeme dnes spát v obyváku?“ ptám se.
„Ano.“
Dobrá, vezmu ho do náruče a jdeme do obyváku.
„Tady ne, ťap, ťap.“
A jéje, je mi jasné, že nechce spát nikde. Vtom přichází tatínek. Vezme syna do náruče.
„Půjdeme do ložnice?“
„Ano.“
Jdeme všichni. Cítím, že je pro syna tatínek oporou a že je moc důležité, že jsme všichni spolu. Jako v tom autě.
Při strachu z auta jsem si dokázala říct o pomoc. Teď jsem ale cítila, že se potřebuji vrátit ke svému daru, své síle. A tím bylo nakreslení intuitivního obrázku. Kromě toho přijímám situaci, protože už vím, že bez tohoto kroku se dál nedostanu.
Syn spí celou noc. Jednou trochu procitne, čekám, jestli se ozve „bojím“ a úprk z postele. Místo toho zase zavře oči a spí. Spí do 12:30, jako by potřeboval dospat ty poslední dvě noci. Vím, že nám obrázek pomohl. Stejně ale čekám ještě na další noc, jestli se strach neobjeví znovu.
Je úterý. Syn spí zase krásně celou noc.
Je neděle. Vyrážíme na dovolenou. Syn se nemůže dočkat, až pojede „brm brm“. Máme za sebou týden klidných nocí.
Zmizelo slůvko „bojím“. Vím, že jsme to zvládli.
Když se syn bál auta, radili nám kamarádi něčím ho „oblbnout“, nějakými léky, klidně přírodními. Cítila jsem ale, že to není řešení. Já nechtěla náplast. A upřímně jsem ani nevěřila, že by nám to pomohlo…
Za Zuzčiny rady jsem vděčná. Pomohly nám nastartovat správným směrem, daly nám návod krok za krokem, naději a chuť přijmout tuto výzvu místo toho, abychom se vyhnuli strachu.
Když jsme syna chtěli dát do sedačky, naše snaha o přesměrování jinam nefungovala. Možná jsme to dělali blbě, možná ne. Spíš jsem měla pocit, že tím procesem syn potřeboval projít vědomě. Ale myšlenka se mi moc líbila. Proto jsem ji využila. Od našeho rozhovoru se Zuzkou používáme fintu se zvuky u nasazování helmy. Syn si někdy nechtěl nasadit helmu, když měl jet na odrážedle. Teď už neříkám: „Nasadíme si helmu.“ Místo toho říkám: „Vyzkoušíme, jak dnes helma prdí?“ A syn se směje a už nastavuje hlavičku. Někdy dokonce sám připomíná: „Helma.“ To se dřív nestalo.
Jsem za tuto cennou zkušenost nesmírně vděčná. A děkuji upřímně všem, kteří nás podpořili.
Pocítila jsem, že chránit dítě tím, že se vyhneme úplně tomu, čeho se bojí, strach jen prohlubuje…
Je pátek. Vracíme se z dovolené.
Je sobota. Jedeme na výlet. Chceme jet na kole. V sedačce na kolo ale taky syn nechtěl ještě před dovolenou jet.
„Budeme se muset se sedačkou nejprve skamarádit,“ říká Kubíček. Myslím si to stejné. Tatínek je ale jiného názoru. „Prostě pojede, že?“ mrkne na Tomáška.
„Ano,“ odpoví.
Sedne si do sedačky, nechá si nesadit helmu, připoutat se a vyrážíme. Usmívá se.
„Líbí se ti to?“
„Ano.“
Je pondělí. Potřebuji odjet s Tomáškem, ale není doma sedačka, ve které jel na dovolenou.
„Pojedeš ve své staré sedačce?“
„Ano,“ neváhá syn.
„A budeš jezdit zase v ní, když ta větší ještě není tak pohodlná, když spinkáš?“
„Ano.“
Je zřejmé, že překonání jednoho strachu může vyřešit další strachy.
Od napsání článku uběhly dva měsíce. Strachy se nevrátily. Syn jezdí zase ve své staré autosedačce. Užívá si jízdu v autě i na kole. Helmu si nasazujeme automaticky a už dlouhou dobu u toho nemusíme zkoušet, jaký vydává zvuk.
Stránky na Zuzku, které jsem vděčná, že mi poradila, jak vědomě pracovat s dítětem při zvládání strachu, najdete tady.
