Den před termínem porodu mi píše kamarádka Míša, která má být u porodu.
„Upekla jsem dva pekáče buchet. Jeden pro nás, druhý k porodu. Počítám se zítřkem.“
Paráda. Pekáč buchet je silná motivace. Tak co, Tomášku, jdeme na to podle domluvy?
Kromě této informace ale od Míši přichází ještě jedna: „Manžel musí zítra na montáž, takže můžu jen ráno, než půjdou děti do školy, a nebo až večer. Ono to ale vyjde, o tom nepochybuju,“ dodává ještě.
V devět ulehám do postele. Chci se na porod pořádně vyspat. Tuším, že se rozběhne v noci.
Manžel mi přichází dát dobrou noc. „Zítra jedu na služebku do Prahy.“
Polknu, protože manželovi jsem záměrně termín porodu neřekla. Nechtěla jsem, aby do procesu zasáhl jeho případný strach nebo nervozita. Jsem překvapená, protože v tento den bývá obvykle doma.
Dobrá, jestli mám rodit bez něj, bude to tak v pořádku. Pak si ale vzpomenu na Tomáškovo přání. Zatímco pro mě je priorita porod s kamarádkou a porodní asistentkou (PA), Tomášek si přeje mít u porodu tatínka a brášku Kubíčka.
Ok, jestli chceš mít u porodu tatínka, musíme začít dřív, než odjede.
V noci mě budí kontrakce. Zvládám je prodýchat a mezi nimi ještě spát. Po odchodu na toaletu je mi jasné, že už nedokážu usnout a tak se o to ani nesnažím. Je přesně pět hodin a já vím, že porod začíná. (První čas ze tří je naplněn.)
Cítím se RADOSTNĚ. Moje představa, že hned budu volat kamarádce, se rozplývá. Vnímám klid a nemám zatím potřebu nikoho rušit.
Později, asi kolem sedmé, se spojuji s kamarádkou a PA. Obě mi sdělují, že jsem ještě moc klidná na to, abych jejich přítomnost potřebovala. 🙂
Kamarádka chce odvést děti do školy, nejmladší zůstává s ní doma. Má obavu přijet i s ním, aby mě nerušil. Já ji ale chci mít u sebe, dítě mi nevadí. Může si hrát s Kubíčkem v pokojíku. Rozhodnutí ale nechávám na ní.
„Přijedu, přece to nebudeme natahovat až do večera.“ 🙂
Od PA zjišťuji, co je potřeba pro to, aby se žena otevřela. Co tolik bolí?
„Nejdříve musí ustoupit děložní čípek, musí jako by zmizet.“
OK, prodýchávám kontrakce a ještě sedám k pastelkám, abych poprosila děložní čípek o ustoupení. 🙂
Přichází syn. „Maminko, můžu ti pomoct?“
„Jasně,“ odpovídám a přenechávám mu místo na židli. To se hodí. Kontrakce sílí a já se stěhuju k balonu, abych je prodýchala.
V osm hodin volám znovu PA. Nevím, za jak dlouho je schopná přijet. Dřív než za hodinu ne. Cítím, že v devět už může být všechno jinak a tak ji prosím, aby už vyrazila. Druhý čas z vytestovaných (5,8 a 12 taky došel naplnění.)
Přijíždí kolem půl desáté. V deset hodin poslouchá srdíčko miminka. Takovou nádhernou dřevěnou věcičkou. 🙂
„Dole je ještě zavřeno,“ oznamuje mi. „Teď je to na tobě,“ dodává.
„Jak poznáš, jak probíhá porod bez vyšetření?“ ptám se.
„Poznám, jak se žena otevírá, podle intenzity kontrakcí, podle reakcí a chování rodičky.“
Přibližně ve stejnou dobu přijíždí kamarádka. Slyším ji za dveřmi a teprve teď mi to dochází!
Ráno jsem si procházela všechny intuitivní obrázky, které jsem si k porodu nakreslila. Četla jsem si, co je u nich napsáno. U jednoho stálo:
Přeji si porodit do dvou hodin za přítomnosti kamarádky Míši a PA. Jejda mane! Já jsem to spojila do jedné věty!
DÍKY milá přítelkyně, kdybys nepřijela, možná bych rodila vážně až do večera. 🙂 No jo, i přání je potřeba promyslet. 🙂
PA se zase přesunuje do druhého kouta místnosti a tam tiše sedí. Občas mám potřebu v zrcadle zkontrolovat, jestli tam vůbec je. 🙂
„Správný porodník si obléká pyžamo nebo plete.“
A do háje, napadá mě. ONO JE TO VÁŽNĚ JEN NA MNĚ!
Je to silné uvědomění. Zatímco u prvního porodu jsem spoléhala na porodní asistentku v porodnici, u tohoto porodu cítím, že rodím já. Nikdo jiný. A to mi pomáhá aktivizovat všechny síly.
Dochází mi, že ČÍM MÉNĚ SPOLÉHÁM NA DRUHÉ, TÍM VÍC CÍTÍM SVOJI VLASTNÍ SÍLU.
Kontrakce stále sílí a já měním polohu na balónu. V duchu dávám za pravdu Míši, která mi stále opakovala: „Při porodu budeš přesně vědět, co máš dělat.“
A já to opravdu vím! Takováto poloha by mě před porodem nenapadla. Ale je mi v ní nejlíp.
Po celou dobu cítím velkou vděčnost, že můžu rodit doma. V klidu, za přítomnosti dvou empatických žen, které důvěřují mě, miminku i celému porodnímu procesu.
Před jedenáctou jdu do koupelny a kontrakce je tak silná, že mám pocit, že mi dítě vypadne v koupelně.
To nedám, napadá mě. Vždyť před chvílí jsem byla ještě „zavřená“. Pořád v hlavě ujíždím na zkušenosti z prvního porodu.
Konec je silný, mám pocit, že mě to roztrhne, ale neroztrhlo. 🙂 Žasnu nad moudrostí těla. Porodní asistentka přichází ke mně a je mi oporou svým klidem i zkušenostmi. Na můj vkus je klidná až moc. Mám pocit, že si snad ani nemohla všimnout, že UŽ rodím. A tak na ni přes rameno houknu: „Chytáš?“ 🙂 (A dotaz myslím naprosto vážně, i když se mu už o pár minut později směju.)
„Chytám,“ odpoví mi pohotově. 😉
Mezi jedenáctou a půl dvanáctou má syna ve svých rukou. Do dvanácti vykoukne na svět syn i placenta. Třetí vytestovaný čas dojde naplnění.
Zvládli jsme to! Jsem nesmírně šťastná a vděčná…
Z pokoje přichází syn a prohlíží si brášku. Kamarádka, která se v závěru pohotově vyměnila s manželem, aby mohl být u mě, odjíždí pro syna do školy a vrací se s plnou taškou jídla.
O naše štěstí se dělím s dalšími dvěma kamarádkami, které moji cestu podporovaly. Obě svorně odpovídají, že by hned přijely, ale že se to určitě nehodí.
PRAVE ZE SE TO HODI, odpovídám a ony skutečně přijíždí. Syn si hraje s jejich dětmi a vše je TAK přirozené…
- Děkuji tělu, které přesně vědělo, co má dělat. A dělalo to.
- Děkuji Tomáškovi, že mě celé těhotenství vedl až k tomuto krásnému okamžiku. Jsem šťastná, že mi umožnil být mu mámou.
- Děkuji kamarádce Míši, která mi svými radami, důvěrou a přítomností pomohla naplnit, po čem moje duše toužila. Její sms: UPEKLA JSEM DVA PEKACE BUCHET, POCITAM SE ZITRKEM, je pro mě projevem nejvyšší možné důvěry ve mně a já si tu důvěru v sobě nesu jako drahocenný poklad.
- Děkuji porodní asistentce, která mi byla neskutečnou oporou svým klidem a zkušenostmi. Skláním se před její cestou. Ví přesně, co dělá, proč a pro koho. A to i přesto, že to není v naší zemi žádáno. Tímto ti děkuji nejen za sebe, ale i za všechny další ženy, které na jejich cestě doprovázíš a ještě v budoucnu doprovodíš.
- Děkuji Kubíčkovi, že promluvil a znovu ve mně otevřel téma domácího porodu. A taky za podporu a za to, že ani na vteřinu nezapochyboval o tom, že to s Tomáškem zvládneme.
- Děkuji manželovi za to, že nám přes vlastní strach dal důvěru.
- A kamarádkám za to, že podpořily naši cestu.
Cítím, že každý dílek zapadl na své místo a vytvořil tak krásný celek.
Rekapituluji a vím, že mi má příprava pomohla. Tentokrát to ale nebyla příprava z knih. Čtyři pilíře, na kterých jsem při přípravě na porod stavěla, byly tyto:
KOMUNIKACE S TĚLEM
KOMUNIKACE S MIMINKEM
KRESBA INTUITIVNÍCH OBRÁZKŮ
VIZUALIZACE PORODU
Ale nakonec se přece jen před porodem objevila kniha, která mi pomohla připravit se. Byla to kniha Mnich, který prodal své ferrarri. 🙂 Podle ní jsem dokázala svou mysl připravit.
Pupeční šňůru nestříháme. Chceme ji nechat alespoň 24 hodin a pak se uvidí, co dál…
Tak jako tak, ze zážitku z porodu čerpám ještě dnes, vlastně denně. Ať už řeším cokoliv, vše, co jsem se naučila při přípravě na porod a co jsem prožila při porodu, se dá aplikovat v jakékoliv jiné situaci v životě.
