Za dva dny odjíždíme na dovolenou. Ráno mě ale budí synův kašel. Jejda mane, teď se to vážně nehodí!
Stojím v koupelně a říkám: „No jo, není moc času, mohla bych ti v noci nakreslit, proč máš kašel.“
„Jo, to bychom si mohli nakreslit,“ říká syn, který nechápe, že jsem chtěla kreslit sama, a utíká rovnou k tabuli.
Aha, to mi nedošlo. Přitom je to teprve nedávno, co mě naučil, jak využívat kresbu u dětí.
A tak kreslíme. Syn mi říká, co mám kreslit a na otázky, proč má kašel, souvisle odpovídá. Občas se do kreslení sám zapojí. Všechny jeho odpovědi si zapisuji, přestože jim plně nerozumím. Jedno vím jistě: Syn ví, co říká. A tak mu věnuji plnou pozornost.
Později si pročítám, co mi syn sdělil, a začíná mi to dávat smysl. Syn je do dvou dnů naprosto zdravý.
Za pár měsíců má přiletět má milovaná kamarádka z Austrálie. Neuvěřitelně moc se na ni těším! Neviděly jsme se dva roky, přitom více než deset let jsme se vídaly denně.
S manželem se domlouváme, že během těch tří týdnů, kdy bude kamarádka v České republice, nepojedeme na žádnou dovolenou. Týden před jejím příjezdem mi ale manžel sděluje: „Ve středu odjíždím na výjezdní zasedání. Máme to blízko Adršpachu. Mohli bychom si udělat prodloužený víkend, kdybyste za mnou s Kubíkem přijeli.“
Adršpach miluju! Jenže přijede kamarádka! Cítím, že kdybych se rozpůlila, bude to málo. Co teď?!
Toužím strávit úžasný čas se svou rodinou, ale kamarádku neuvidím další dva roky. Je pro mě těžké rozhodnout se. Je mi jasné, že pokud to neudělám já, rozhodne syn. A přiznávám, v jednom momentu mě napadá, že by to pro mě bylo nejjednodušší.
Jdu do sebe. Konečně chápu, co mi taková zkouška a takové rozhodnutí má přinést! Volba je jasná! Kamarádka navíc odjíždí ještě do Prahy, a tak přijdu jen o jediný den, který bych s ní mohla strávit. Na dovolenou s rodinou se začínám neuvěřitelně těšit!
Jenže v tom mě z myšlenek vytrhne synův kašel. Teď ne! už jsem se rozhodla! Pozdě…
Začínáme kreslit. Tentokrát nepotřebuji nic vědět, všechno vím. Jen nevím, jak z toho rychle ven. Je středa a vlak odjíždí v pátek. Ach jo, to jsem tomu dala!
Začínám si uvědomovat, že neschopnost rozhodnout se není o nic horší ani o nic lepší než například lež, podvod, ne-sebepřijetí. Prostě všechno nás vede k tomu, abychom byli lepšími lidmi.
Kreslíme se synem a dostáváme vše na vědomou úroveň. V podvečer odjíždím na kreslení v kruhu, a syn zůstává s babičkou. Po návratu mi babička říká: „Kubík mi říkal něco, že mě to až vyděsilo. To nebyla věta tříletého dítěte.“
„A co ti říkal?“
„Říkal, že maminka se už rozhodla a já kvůli tomu mám kašel.“
Znám kouzelnou moc intuitivní kresby, přesto mě samotnou překvapuje, že dokázala vynést na vědomou úroveň příčinu synova kašle. Takto jsem s ním o kašli nemluvila!
Večer chci celý proces podpořit nakreslením intuitivního obrázku. Brzy ale cítím, že moje role v tomto příběhu končí a obrázek nechávám na dokreslení synovi.
Začínám chápat, proč maminky často používají množné číslo místo jednotného: „My jsme se počurali.“
„Máme kašel.“
„Máme rýmu.“
Jakoby někdy tam hluboko v nitru cítily, že to dětské souvisí i s nimi.
Využijte kouzelnou moc kresby se svými dětmi.
Je možné, že hned neporozumíte tomu, co dítě skrze kresbu a svoje vysvětlení nemoci sděluje, ale…
Už to, že zaměříte pozornost přímo na dítě, budete mu naslouchat a naučíte ho, že své zdravotní problémy může řešit vědomě samo, vnese do vašeho vztahu a jeho života velkou hodnotu.
Pro více inspirace se podívejte na nejnovější příspěvek sem.
