„Dnes jedeme domů,“ oznamujeme tříletému synkovi.
„Dnes ne. Až zítra.“
„To jsme ale říkali včera.“
„Ne, chci jet až zítra. Říkali jste až zítra.“
No ty dny nám dávají zabrat… Prostě syn má tady a teď, žádné včera a zítra.
„Já ale nechci! Chci tady zůstat pořád!“
„Chápu. Taky bych tady chtěla ještě zůstat. Tak co s tím?“
„Tobě se doma nelíbí?“ ptá se táta.
„Ne.“
„A co se ti tam nelíbí?“
„Že tam jsou hračky.“
Teda! Polknu… Včera jsem přesně nad tímto přemýšlela. Jak je mi na chatě prima bez hraček, kdy jsme přítomni jen my a bezmezná fantazie. Nebylo by to poprvé, co mi syn dokonale přečetl myšlenky… Ale zda nás navštívila stejná myšlenka, nebo ji jen přečetl, se už nedozvím. A ani to radši nechci vědět.
„Fajn, takže doma všechny hračky schováme. Souhlasíš?“
„Ano.“
„A nebudeš plakat?“
„Ne.“
Prima. Tak na tohle se těším! Syn vycítil, jak je mi dobře, když jsem se zbavila nepotřebných věcí, a teď tu svobodu chce i pro sebe.
„Za chvíli jedeme domů,“ oznamujeme znovu synovi.
„Já ale nechci.“
„Chápu tě. Tak něco vymyslíme.“ Synovy oči zajiskří.
„Pověz mi, co je na dovolené a doma není. Třeba bychom si dovolenou mohli udělat i doma…“
Dáváme to dohromady: nejsou tady hračky, jsme víc spolu, venku, se psy, chodíme na výlety.
No skvělé! To se dá! Takže?
Syn na to přišel: „Maminko, tohle je jako náš domeček (ukazuje na pronajatou chatu), a my teď pojedeme na dovolenou, jo?“
„Prima, moc se těším!“
Ládujeme se všichni do auta a těšíme se na dovolenou!
„Paní se nám zatím postará o domeček?“ ptá se syn a má přitom na mysli majitelku chatky. Tato hra mě vážně baví!
Večer s chutí naplníme dvě krabice hračkami, zalepíme a odnášíme do sklepa. Necháváme v místnosti hasiče, protože jeden nikdy neví, kdy vypukne požár. Kromě toho zůstávají další dva auťáky a … lego uklízíme jen do skříně.
Dovolená může začít!
Po pár dnech se ptám syna: „Líbí se ti u nás víc, když tady nejsou hračky?“
Odpovídá spokojeným ANO.
A navíc. Jsme na dovolené! A za 14 dní jedeme na další. Teď už vlastně můžeme jezdit jen z dovolené na dovolenou. Už víme jak na to! 🙂
Neubráním se pocitu, že syn cítí, že na dovolené je prostě větší pohoda a klid, a toho všeho si teď můžeme dopřávat do sytosti. Protože, víte co?
Jsme na dovolené! 🙂
Po týdnu naší domácí dovolené vyjdu na dvůr a ptám se rozmrzele syna: „Dnes mě to tady nějak nebaví. Nevíš, čím to je?“
„Nevím.“
Po deseti minutách začnu se synem a psy blbnout a teprve za tři hodiny mi to dochází…
Když jsem vyšla ven, měla jsem hlavu plnou toho, co chci ještě udělat a stihnout. Práce ale neuteče. Když jsem se plně ponořila do bytí v přítomném okamžiku, byla jsem zpátky na dovolené.
